Rok 2020 je naprosto fenomenálně na hovno, o tom není pochyb. Na druhou stranu je ale třeba přiznat, že jde o ideální prostředí pro začínající novináře. Letos totiž nejde udělat nic blbě. Stačí, aby takový reportér nováček vylezt z baráku a rozhlédl se. S nejvyšší pravděpodobností se stane svědkem výbuchu sopky, vzpoury strojů, útoku cizokrajných kobylek, mimozemský invaze nebo aspoň člověka vedle něj trefí šlak. Letos nejde nemít o čem informovat. A když už se fakt nic zvláštního neděje, odstartuje z pražskýho hlaváku žlutej expres do Chorvatska a světová žurnalistika je zachráněna.

Ještě vloni byly věci docela jinak. Člověk se musel pro dobrý námět vydávat i do míst zcela neobvyklých a na skutečnýho sólokapra s bramborovým salátem se čekalo třeba celý roky. Proto bych v tento jubilejní den, který určitě značí výročí něčeho historicky významného, připomněla událost, od níž uplynulo celých 579 dnů, tedy 1 rok, 7 měsíců a 1 den, což je číslo, které sice nic neznamená, ale mohlo by.

V době, kdy pro reportáž nestačilo jen vyklonit se z okna a nahrát na Facebook, jak se hroutí svět, jsem odešla na záchod. Ne, že bych snad předtím nebo potom nechodila několikrát denně, ale toho dne, někdy před 50 025 600 vteřinami, což taky nic neznamená, ale mohlo by, jsem odešla na záchod, ze kterýho málem nebylo návratu. A celý svět mohl v přímém přenosu sledovat dramatický boj odehrávající se za zavřenými dveřmi. Číst →