Když jsem napsala O penisech a knihách, stal se z toho bleskově nejčtenější článek na blogu, zatímco můj hrdinský kousek s pavoukem upadl v zapomnění. Zřejmě proto, že ani jeden z nás neměl viditelný penis. Rozhodla jsem se tedy dnes přitlačit, protože jste si o to vyloženě řekli. Můj další příspěvek bude o píchání. Od té osudové příhody před dvěma lety totiž píchám hodně a často. Někdy i do zadku. Přitom to celý začalo tak nevinně, jako každý jiný píchání, procházkou po lese.

Vlastně to spíš začalo tím, že mě bolelo oko, pročež jsem dospěla k závěru, že na vině je můj monitor v práci, kterej někdo zřejmě našel na skládce. Před třiceti lety. A pak mi ho postavil v kanclu na stůl. Jako jediné východisko se mi jevilo vzdálit se od monitoru a svýmu pravýmu oku napsat třístránkovou omluvu.  Digitální abstinenci jsem zahájila celodenním výletem do kopců a lesů, aby mě k tomu oku nakonec bolely i nohy. Moje oko zřejmě nebylo pobytem v přírodě příliš nadšeno. Rozhodlo se totiž, že kromě 50 odstínů zeleně tu není nic k vidění, a vypnulo se. Takže jsem z toho kopce zase slezla a vzala oko i zbytek sebe na výlet na pohotovost v nejmenované nemocnici.

Pečlivě jsem tam vylíčila, co mě trápí. Pan doktor se mi dlouze zadíval do oka a začal psát moje symptomy do vyhledávače na Seznamu, což mě pochopitelně naplnilo bezmeznou důvěrou v jeho odborné dovednosti. Protože líná huba, holý neštěstí a když něco nevíš, tak si to vygoogluj na Seznamu, žejo. Mohl to ale docela dobře hledat taky na Zpovědnici nebo poslat dotaz na Mimibazar, takže z toho Seznam nakonec vychází ještě dobře. Ale na rozdíl od Googlu, kterej má na všechno odpověď, a to takovou, že máte rakovinu v posledním stádiu, syfilis, ebolu, mor a choleru a do konce života vám zbývá tak deset vteřin, Seznam asi odpověď neměl. Číst →