Knihy jsou fajn. Penisy sice taky, ale k těm se dostanu až později. Knihy jsou fajn… Když vejdete do knihkupectví, je to jako navštívi dealera, kterej vás, podobně jako jiní dealerové na Václaváku, obere do poslední koruny a zavede do úplně jiného světa. Do světa, který existuje jen ve vaší představivosti. Možná ještě neexistuje, ale pomohou vám ho vybudovat. Otevřou dveře ve vaší hlavě, o nichž jste dosud neměli ani tušení, a ukážou vám místa za nimi. Celý nový svět. To penisy občas taky, ale jejich čas ještě nenastal. Ještě mluvme o knihkupcích, převaděčích do světa fantazie, dealerech informací.

Knihkupectví jsou vlaková nádraží, kde si koupíte jízdenku někam, odkud se už nikdy úplně nevrátíte. To místo ve vás bude už na věky žít. A lidé, které cestou napříč stránkami potkáte, budou ve vaší hlavě vést rozhovory s těmi, které jste potkali jindy, jinde. Při zpáteční cestě do reality všedního dne dostanete na rozloučenou balíček emocí a na svačinu vyváženou dávku  informací všeho druhu. Osobně věřím, že i taková Kniha o čuráku člověka nějak informačně obohatí. V knihkupectví je jednoduše dohromady tolik informací, že kdyby ožila, byly by z nich ty nejinteligentnější bytosti světa. Jenže se podle toho zrovna moc nechovají… Číst →

Málo se to ví, ale náplní mojí práce je občas odlepit zadek z kancelářský židle a vydat se do míst, odkud ostatní s křikem utíkají, nebo se to o nich aspoň říká. Čímž nemyslím kluby na Žižkově, klece se lvy v zoo, kuchyni Ládi Hrušky ani podobný no-go zóny, ale místa, kde pokud vás někdo přepadne, znásilní a posléze na vás sešle neštovice, bude to buď duch, bílá paní, mimozemšťan nebo nějakej podobnej uprchlík, kterej v tomhle světě nemá trvalý bydliště, takže velmi pravděpodobně ani neplatí daně a bylo by třeba na něj kleknout.

Nedávno, nebo spíš vlastně docela dávno, v předaleké galaxii, nebo spíš kdesi mezi lesy v Orlických horách po třech přestupech a šesti hodinách na cestě jsem prověřovala zvěsti o tom, že tam straší. Krom toho, že se na tamním kopečku za vesnicí projevuje jakási gravitační anomálie, lze kolem kostela ve vesnici potkat pár děsivých bytostí, například létajícího hada, přízračnýho černýho psa s ohnivýma očima, ducha bezhlavýho chlápka a možná dokonce i nějakého toho voliče SPD. Jak se později ukázalo, nic z toho není tak děsivý a strastiplný jako cesta tam a zpět. Tu vražednou trasu za Prahu do hor jsem navíc musela absolvovat během jediného říjnového dne. V dešti. V mrazu. Sama. O hladu. Bosa. A bez kondomů. Už mě litujete? Číst →

Únava. Fakt strašná. Taková ta únava, kdy motivace vstát z postele a žít se pohybuje v záporných hodnotách, ale umřít nechceš, protože to se taky najednou jeví jako moc práce. S tímhle se poslední dobou probouzím každý ráno bez ohledu na to, kolik hodin jsem v noci naspala. Je nedělní dopoledne po deseti hodinách spánku. Pocitově pondělí brzo ráno po třech. Lezu z postele, v hlavě si srovnávám to-do list. Navlíknu si jednu ponožku, což mě vyčerpá natolik že na další hodinu usínám. S druhou ponožkou oblečenou pak začínám pomalu plnit, co jsem si předsevzala, zatímco se sebou vedu vnitřní dialog.

„Vstaň. Napij se. Jdi se vyčůrat. Jo… Budeš muset koupit toaletní papír. Umej si ruce. Zapij si prášky. Asi by bylo dobrý se najíst.“
„Nic tu není.“
„Asi by bylo dobrý jít něco koupit.“
„NEJDU! Chci spát. Třeba by bylo taky dobrý jít ještě na chvíli do postele. Co? Jen asi tak dalších patnáct let.“
„Máš hlad. A taky potřebuješ toaleťák.“
„No tak já jdu.“
„Vem si klíče. Jednu botu… Ty klíče. Druhou botu. KLÍČE!“
„Nojofurt.“
Číst →

Na Facebooku na každym rohu mezi reklamami, podle kterých bych měla začít pomýšlet na svou budoucnost a nechat si zmrazit sperma v Číně, na mě pořád vykukuje nějakej deník někoho, nečeho. Deník vegana, lékárníka, dokonce i deník gaučovýho psa. Deník matky, fotra a ducha svatýho. Až si říkám, že to tu pojmenuju Deník bezdětný, single, ale aspoň duševně narušený třicítky. Bude to nějak takhle… Číst →

Člověk občas hned po probuzení tuší, že následující den bude stát za to. Já se toho dne probudila nejspíš o něco později než moje migréna. Což se dalo vyvodit z toho, že už byla slušně rozdováděná, poslouchala techno a mlátila mi do stěny lebeční gumovym kladivem, jak nějaká blbka. Nicméně slušně jsem jí poděkovala za vytržení ze zlého snu a dvěma skoky z postele se vrhla ke své stroze vybavené nouzové krabičce poslední pomoci pro přežití v džungli.

Poněvadž toho o přežití v džungli a džunglích obecně vím pramálo, z dna té krabičky na mě nechápavě civělo prázdné plato b-komplexu, živočišné uhlí a těhotenský test. Číst →