Když jsem napsala O penisech a knihách, stal se z toho bleskově nejčtenější článek na blogu, zatímco můj hrdinský kousek s pavoukem upadl v zapomnění. Zřejmě proto, že ani jeden z nás neměl viditelný penis. Rozhodla jsem se tedy dnes přitlačit, protože jste si o to vyloženě řekli. Můj další příspěvek bude o píchání. Od té osudové příhody před dvěma lety totiž píchám hodně a často. Někdy i do zadku. Přitom to celý začalo tak nevinně, jako každý jiný píchání, procházkou po lese.
Vlastně to spíš začalo tím, že mě bolelo oko, pročež jsem dospěla k závěru, že na vině je můj monitor v práci, kterej někdo zřejmě našel na skládce. Před třiceti lety. A pak mi ho postavil v kanclu na stůl. Jako jediné východisko se mi jevilo vzdálit se od monitoru a svýmu pravýmu oku napsat třístránkovou omluvu. Digitální abstinenci jsem zahájila celodenním výletem do kopců a lesů, aby mě k tomu oku nakonec bolely i nohy. Moje oko zřejmě nebylo pobytem v přírodě příliš nadšeno. Rozhodlo se totiž, že kromě 50 odstínů zeleně tu není nic k vidění, a vypnulo se. Takže jsem z toho kopce zase slezla a vzala oko i zbytek sebe na výlet na pohotovost v nejmenované nemocnici.
Pečlivě jsem tam vylíčila, co mě trápí. Pan doktor se mi dlouze zadíval do oka a začal psát moje symptomy do vyhledávače na Seznamu, což mě pochopitelně naplnilo bezmeznou důvěrou v jeho odborné dovednosti. Protože líná huba, holý neštěstí a když něco nevíš, tak si to vygoogluj na Seznamu, žejo. Mohl to ale docela dobře hledat taky na Zpovědnici nebo poslat dotaz na Mimibazar, takže z toho Seznam nakonec vychází ještě dobře. Ale na rozdíl od Googlu, kterej má na všechno odpověď, a to takovou, že máte rakovinu v posledním stádiu, syfilis, ebolu, mor a choleru a do konce života vám zbývá tak deset vteřin, Seznam asi odpověď neměl.
Lékař proto vzal telefon a další půlhodinu se radil s kolegou, který si ty symptomy zřejmě fakticky zadal aspoň do Googlu, protože se oba po horlivé debatě dohodli, že bude nejlepší, když mě pošlou do jiné nemocnice. Naprosto jsem s nimi souhlasila. A v jiné nemocnici se pak rozhodli, že bych měla víc píchat. Tomu se taky úplně odporovat nedalo…
V nejmenované nemocnici II. na to vlítli docela rychle. Že prý si mě opíchají zezadu a udělaj si na to fungl novou díru. A protože jsem viděla dost dílů Dr. House, bylo mi jasný, že lumbální punkce docela jistě znamená, že za týden zemřu a zachránit mě může jen Hugh Laurie s několika cynickými poznámkami a naprosto exotickou diagnózou. Pan nejmenovaný doktor měl ovšem za to, že zemřít se dá mnohem dřív. Z toho, co držel v ruce jsem totiž měla pocit, že tohle píchání bude moje poslední. Ani jemu se zřejmě nelíbilo, že jsem jeho první pokus o odběr míšní tekutiny přežila, a tak mi vrazil jehlu do zad ještě jednou. Což jsem nakonec teda taky přežila. Aspoň pak ty další jehly do různých míst byly jak procházka růžovou zahradou.
Tři dny poté si moje tělo vzpomnělo, že se nechtěnýmu píchání dá předejít a začala mě bolet hlava. To už ale bylo pozdě. Hugh Laurie se neobjevil, místo něj mi někdo v bílém plášti skoro jen tak mimochodem oznámil, že mám roztroušenou sklerózu, takže ani žádná exotická diagnóza se nekoná. Ale zase to vysvětluje, proč jsem si na migrénu vzpomněla až tři dny po akci. A prý si mám najít specializované centrum, protože do mého života právě vstupuje nutnost píchat hodně a často. Což mě uklidnilo, protože jsem předchozí noc brečela do polštáře a byla přesvědčená, že mě už určitě nikdo nikdy nebude chtít píchat.
Naštěstí žijeme v emancipovaném 21. století, kde si člověk leccos dokáže udělat sám a vyrábějí se k tomu i různé technologické pomůcky na baterky. Takže jsem ve specializovaném centru obdržela sadu baterek a specializovaný přístroj, kterej mi na displeji ukazoval, jak se správně píchá a po zmáčknutí červeného tlačítka do mě vpravil naprosto futuristickou látku extrahovanou z vaječníků geneticky modifikovaných křečků čínských. Tuto proceduru bylo nutné opakovat, takže jsem mohla hrdě prohlašovat, že třikrát týdně píchám mrtvý křečky. Čímž jsem si určitě zajistila, že už mě nikdy nikdo nebude chtít píchat.
Vztah s vaječníky geneticky modifikovaných křečků z Číny trval skoro rok. Už jsem se začínala, poohlížet po svatebních šatech a pomalu plánovat, kolik budeme mít dětí a kdy je naučíme montovat iphony. Po roce mezi nás ve specializovaném centru vstoupil specialista, který seznal, že mě futuristické vaječníky rozpalujou až moc a že teploty po každý třetí dávce bych už mít neměla. Rozdělili nás. Že prý teď budu píchat něco jinýho.
Odevzdala svou chytrou digitální mašinku, která mě píchala sama od sebe a před každou akcí uctivě pozdravila “Ahoj!” a oznámila mi, kam mi to dneska stříkne. Místo ní jsem vyfasovala analogový manuálně ovladaný injekce z minulýho století. Aspoň jsem si teda před špitálem z automatu s dotykovym displejem koupila jízdenku na MHD a zaplatila ji bezkontaktně kartou, abych se ujistila, že jsem se nepropadla v čase.
Aby toho píchání nebylo málo, rozhodlo se, že si budu v následujícím týdnu docházet na steroidový infuze, takže budu mít krom zadku rozpíchaný i ruce. Já si od nich slibovala, že se ze mě aspoň stane Captain America. Jenže se mi zas vyplo oko, tak jsem si na něj hodila pásku a doufala, že budu aspoň Nick Fury. Jak se na kontrolním odběru na konci tohodle martýria ukázalo, drsnej chlapák se ze mě ani po těch steroidech nestal. Pán v odběrovém centru na mě totiž vytáhnul zaručeně největší jehlu v baráku a vypadalo, že se zrovna chystá inseminovat velrybu. Což bolelo. Emočně hlavně.
S tím jsem si pochopitelně poradila jako úplnej chlapák na steroidech a svou bolest, která ve mně vyvolala touhu udělat natruc světu něco naprosto spontánního, jsem vyřešila tak, že jsem si zajela do Alzy koupit selfie tyč. Dává smysl, žejo. Asi abych si vyfotila ty bicáky.
Pár týdnů poté mi ještě volala mi doktorka, která mě připravila o mojí chytrou mašinku a poslala mě do 20. století. Chtěla vědět, jak se mi píchá. No, co budu vykládat, chtělo se mi říct, aby si všichni už ty jehly strčili do prdele, jenže bylo nad slunce jasný, že tu jehlu si večer do prdele strčim zase jenom já!
No, a takhle já si tady píchám.