Člověk může připadat, že je zdravej jak řípa. Pak ale potká internet, kterej ho během chvilky přesvědčí, že má všechny choroby světa a do konce života mu odhadem zbývá tak deset vteřin. A protože se to píše na internetu, je to zaručeně pravda, žejo.
Přesně z toho důvodu jsem během jednoho nedávnýho týdne vyhledávala a nakupovala diagnostický testy takovýho charakteru, že jestli si někdo přijde bufetit k nám do popelnic, nabude přesvědčení, že tu vedeme nízkorozpočtovej levnej bordel, nebo se odsud do všech obcí s funkční hromadnou dopravou přinejmenším distribuují ty jehly nakažený všemožnýma chorobama, který se podle řetězových mailů na sedačkách objevujou nejmíň dvakrát do roka.
Ve skutečnosti za všechno může Google. Bordel sice nemáme, ale zato máme internet a ten rozdíl kolikrát přestává být vidět. A když máte internet a není vám dobře, tak se zeptáte Googlu, co s tím. Načež Vám Google odpoví, že s tím už nic neuděláte, protože máte rakovinu v posledním stádiu, syfilis, ebolu, mor a choleru a zítra zemřete. Vy víte, že to není pravda, ale Google je tak urputně vytrvalej, že vás přesvědčí o opaku a o hodinu později už si vybíráte rakev a sepisujete své oblíbené písně, jako kdyby záleželo na tom, jakou barvu ta bedna bude mít nebo co kde budou hrát, až budete mrtvý.
Před pár dny měl Google začal decentně upozorňovat, že existuje virus HIV a nutně se musím nechat otestovat. A to jsem ani neměla rýmu nebo tak něco. Prostě jen tak, z ničeho nic mi začal tvrdit, že se mám nechat vyšetřit a začít se pomalu loučit s rodinou, protože je to se mnou fakt zlý. Já vím, že ho nemám, že mě za posledního půl roku lékaři dvakrát obrátili naruby, když hledali příčinu mýho vysokýho tlaku, přičemž mi sice našli pár nových diagnóz do sbírky, ale podle Googlu to furt nebylo to hlavní. Google si prostě trval na svém a kontextový reklamy mi našeptávají, že Dům světla je hnedka za rohem. A pohřební ústav vlastně taky.
Jenže já mám ráda, když mám pravdu, tak jsem si zašla do lékárny pro test, abych mu to teda natřela a mohla do barevnýho loga vyhledávače na monitoru řvát, že nemám žádnej AIDS a celou dobu jsem mu to říkala, tak ať ze mě příště nedělá debila, nebo ho vypnu. Ideálně je toto třeba provést u otevřenýho okna, ať je ten dojem nízkorozpočtovýho bordelu konzistentní.
Předtím je ale nutné potupně obejít pět lékáren, který vám nabídnou, že když jim řeknete jméno a adresu před všema těma lidma v řadě za váma, který konečně jednou dodržujou diskrétní zónu a ještě si nechaj nejmíň dva kroky k dobru, tak ten HIV test pro vás objednají, než konečně narazíte na tu, která ho má skladem.
Stejným způsobem byla moje spolubydlící, kterou původně jenom bolelo v krku, diagnostikována s tím, že má chlamýdie a několik dalších chorob, který mají s krkem pramálo společnýho. Pročež nám reklamy začaly nabízet testy na něco, co fakt nechcete mít, ale my to podle Googlu fakticky máme obě. Internet umí být tak přesvědčivej, že člověka vyvede z rovnováhy natolik, až je pak negativním výsledkem strašně překvapen, přestože logicky vzato bychom k tomu pozitivnímu ani neměly jak přijít.
Já osobně jsem poslední dobou byla nejblíž jakýmukoliv styku, když ho nestydatě ukazovali na Netflixu, a to jsem si ještě zakrývala oči. Jenže jak moje spolubydlící výstižně poznamenala, podle Googlu to můžeš chytit i tak, že se jen blbě podíváš na záchodový prkýnko. A je třeba si přiznat, že záchodových prkýnek jsme v životě viděly už mnoho a některého se třeba mohlo dotknout, že jsme zrovna na toaletu nevstupovaly s širokým úsměvem zpívajíce Ódu na radost. Pročež na nás mohla být uvrhnuta chlamydická kletba s rýmou a bolením v krku.
Takže jsem jako sebevědomá, neústupná a ničím neovlivnitelná žena půl dne věnovala googlení chorob a druhou půlku dne online nákupům příslušných testů, abychom následně zjistily, že Google docela kecá a jako diagnostik stojí dost za hovno.
Jenže s úlevou se pro změnu dostavilo taky nutkání obhájit svou dobrou pověst před případným publikem. Například před anonymním hackerem Brandonem, kterej mi tuhle psal, že prý si mě natočil webkou při sledování porna. Porno ať si pošle komu chce, ale ať probůh nikdy nikomu neříká, co jsem posledních několik dnů vyhledávala na internetu! Ale hlavně před tím týpkem z NSA, co mě tajně sleduje.
V ten moment existoval jen jediný způsob, jak se ubezpečit, že si to sdělení můj NSA agent, co mě zaručeně sleduje, přečte. A tak jsem znovu otevřela internet, ignorovala všechny nový Googlem navrhovaný diagnózy a napsala jsem do soukromé zprávy kamarádovi muslimovi, kterej v Egyptě zrovna procházel bezpečnostní prověrkou a se kterým jsem už párkrát konverzovala o bombách, že nic z toho, co jsem si za poslední týden googlila a kupovala, nebylo pro mě, ale pro kamaráda, co nemá internet, telefon, ani mikrovlnku, takže o něm v kluci z CIA nemůžou vědět. Já jsem vlastně pořád čistota sama a tomu kamarádovi ty testy taky vyšly negativní. Tak. Pak jsem sice musela vysvětlit tomu kamarádovi, proč mu to říkám, ale naštěstí si už zvyknul, že ne vše, co říkám, dává smysl.
Jenže mně to pořád bylo málo. Mám totiž ráda, když mi neznámí lidi na internetu věnujou pozornost a nerada bych o toho chlápka z NSA za mojí webkamerou přišla. Přeci jen se s ním cítím bezpečněji, když jsem v noci sama doma. Zadala jsem tedy do vyhledávače pár hesel, který by mohly jiskru v našem vztahu oživit. Třeba “jak se stát teroristou”, “jak se zbavit ochranky amerického prezidenta” nebo “jak se ilegálně dostat do USA, abych mohla zavraždit amerického prezidenta”.
Když už se mi podařilo zažehnat jeho znechucení a znovu získat jeho pozornost, napadlo mě, že ho třeba po čase pozvu na rande. Což je v případě agentů CIA strašlivě jednoduchý. Představuju si to tak, že jednoho dne si pěkně ustelu postel čerstvě povlečenou do saténu, skočím do svůdného prádla, připravím chutnou romantickou večeři pro dva a začnu googlit, jak vyrobit improvizované výbušné zařízení během dvou hodin a jak toto zařízení odeslat do USA. Pak už jen zapálím svíčky a budu čekat, až něžně zaklepe na dveře svým beranidlem. Jenže on přijde v doprovodu kámošů z URNA, což mě bytostně urazí, protože jsem myslela, že to dnes večer budeme jen my dva a ne nějaký pivo a fotbal s kámošema a zase mu před nosem zabouchnu ty vyražený dveře.
Tento příspěvek na blog píšu hlavně proto, abych se ujistila, že mého agenta neminou tyto dvě zásadní informace. Za prvé opakuji, že věci, který co jsem si za poslední týden googlila, až na ten návod na výrobu papiňákový bomby, nebyly pro mě, ale pro kamaráda, co nemá internet, telefon, ani mikrovlnku, a ty testy mu všechny vyšly negativní. Za druhé, ten návod na výrobu papiňákový bomby byl sice pro mě, ale jestli chce tu večeři, musí přijít sám a ideálně stačí jen zaklepat, jinak mi na dveřích urve zrezivělý panty a nasere mě stejně.