Rok 2020 je naprosto fenomenálně na hovno, o tom není pochyb. Na druhou stranu je ale třeba přiznat, že jde o ideální prostředí pro začínající novináře. Letos totiž nejde udělat nic blbě. Stačí, aby takový reportér nováček vylezt z baráku a rozhlédl se. S nejvyšší pravděpodobností se stane svědkem výbuchu sopky, vzpoury strojů, útoku cizokrajných kobylek, mimozemský invaze nebo aspoň člověka vedle něj trefí šlak. Letos nejde nemít o čem informovat. A když už se fakt nic zvláštního neděje, odstartuje z pražskýho hlaváku žlutej expres do Chorvatska a světová žurnalistika je zachráněna.
Ještě vloni byly věci docela jinak. Člověk se musel pro dobrý námět vydávat i do míst zcela neobvyklých a na skutečnýho sólokapra s bramborovým salátem se čekalo třeba celý roky. Proto bych v tento jubilejní den, který určitě značí výročí něčeho historicky významného, připomněla událost, od níž uplynulo celých 579 dnů, tedy 1 rok, 7 měsíců a 1 den, což je číslo, které sice nic neznamená, ale mohlo by.
V době, kdy pro reportáž nestačilo jen vyklonit se z okna a nahrát na Facebook, jak se hroutí svět, jsem odešla na záchod. Ne, že bych snad předtím nebo potom nechodila několikrát denně, ale toho dne, někdy před 50 025 600 vteřinami, což taky nic neznamená, ale mohlo by, jsem odešla na záchod, ze kterýho málem nebylo návratu. A celý svět mohl v přímém přenosu sledovat dramatický boj odehrávající se za zavřenými dveřmi.
Události z 29. ledna 2019 jsou názornou ukázkou křehkosti lidské svobody. S kouzelnou jednoduchostí srozumitelnou napříč generacemi bez ohledu na vzdělání, vyznání či rasu ilustrují, jak snadno lze svobodu ztratit a jak obtížné je získat ji zase zpátky. Ukázalo se, že svoboda nemůže být nabyta pouhými slovy, jakkoliv jsou přiléhavá, ale ani hrubou silou, a že svět je chaotické místo, jehož moudrost člověku dává pramálo smysl. Jediná cesta ke svobodě totiž vede… přes správce budovy s rozbrušovačkou.
Následuje přepis událostí tak, jak se skutečně odehrály, bez dodatečných úprav a dramatizace.
13:03 – Věci, o kterých jsem netušila, že kdy udělám: Poslat ze záchoda mail svý šéfový, že se tu zasekl zámek a ať mě někdo přijde vyprostit. Ještěže jsem si vzala telefon.
13:19 – Už se mě někdo z druhý strany strany pokouší dostat ven dobrých 15 minut. Neúspěšně. Mezitím mi kurýr dovezl jídlo. Chladne na recepci.
13:22 – Kdokoliv se mi snažil pomoct, odešel. Zřejmě mi sežere oběd z vrátnice.
13:25 – Šéfka posílá update.
13:30 – Twitter má k tomuhle plánu podnětné nápady.
13:30 – Vrtačka, rány a další marný cloumání dveřma… a já se po nocích bojim, že se mi někdo neslyšně dostane do pokoje a zavraždí mě.
13:32 – Na twitteru se kolem záchodové situace shromažďuje slušné publikum.
13:35 – Nastupuje pilka na železo, víc cloumání a nově taky klení z druhé strany dveří. Opět přicházejí podnětné nápady od diváků.
13:38 – Symbolicky, než jsem odešla na záchod, pracovala jsem na článku o kontaktech “z druhé strany”.
13:42 – Šéfka píše, že si pan Nováček už sundal i svetr. A já nemam oholený nohy tyjo. Tak snad bude jen ta glory hole. Ale na to si ten svetr mohl klidně nechat.
13:50 – Radikální řešení
13:55 – Vycházím ze záchoda, lidé z okolních redakci tleskají.
13:59 – Tleská i recepční o tři patra níž, když si přicházím pro oběd. Slovo se šíří rychle. Ode dneška budu v tomhle baráku známá jako “ta-co-na-hodinu-uvízla-na-hajzlu”. Přijímám své nové indiánské jméno.
Tímto přímý přenos končím, děkuji za pozornost a uživatelům twitteru za spoluúčast. Nobelovu cenu za žurnalistiku a sociální sítě a Pulitzerovu cenu mi můžete nechat v práci na recepci.
Hosanna, Tvuj ptak vstal z mrtvejch!