Dnes se mi stala jedna z nejpodivnějších věcí za poslední dobu. Bylo 7 ráno a mě z tvrdého spánku probudilo charakteristické škrábání na rameno. Takhle mi spolubydlící Karin dává najevo, že už zase ignoruju budík a měla bych s tím něco dělat. Popadla jsem řvoucí telefon a zadala kód, aby budík přestal vyzvánět. Napadlo mě, že bych si příště mohla představovat, že jsem tajný agent a budík je varovný signál a pokud nezadám bezpečnostní kód, než přestane vyzvánět, něco vybouchne. Pravděpodobně by to byla moje hlava. Nebo Karin. Jenže něco by mohlo vybouchnout i v případě, že ten kód zadám, protože když mě někdo vzbudí v téhle fázi spánku, riskuje přinejmenším jadernou válku. Jen Karin to nějak prochází. Měla by se účastnit mírových jednání a já bych mezitím na Blízkém východě zneškodňovala budíkové bomby.
Neochotně jsem vylezla z postele a pustila se do ranní rutiny. Jenže ze sprchy mě po chvíli vyhnalo další zvonění telefonu. Ten se mi snažil namluvit, že teprve TEĎ je 7 ráno, což nedávalo smysl, protože to bylo už před půl hodinou. Něco divnýho se muselo stát.
Za prvé, nikdo mi nevolal, telefon byl v režimu letadlo. Takže to musel být budík. Za druhé vím jistě, že jsem ho zřetelně slyšela zvonit, když jsem ho vypínala. Nejsem přece magor, abych sama sebe dokázala vzbudit z tvrdého spánku nějakou masochistickou představou, že už mám vstávat, když mám ve skutečnosti ještě půl hodiny k dobru. Proto jsem bleskově dospěla k závěru, že se hroutí vesmír, což se projevuje deformací času a všichni tady umřeme. Nebo že jsem se propadla do paralelního světa a v mojí posteli teď leží o 20 mladší nahej Brad Pitt. Šla jsem se přesvědčit, ale v mém pokoji byla furt jen Karin. Takže zákonitě musím být v té horší verzi světa. Ve vedlejší místnosti v tomhle paralelním vesmíru místo dalšího spolubydlícího zřejmě číhá monstrum s pařáty a plovacími blánami mezi prsty a chce nás zabít. Což je jedno, protože beztak všichni umřeme, když se hroutí ten vesmír.
Přišlo mi to mnohem realističtější než myšlenka, že se mi to první zvonění budíku prostě jenom zdálo. Přece nejsem nějakej cvok, co by trpěl divnýma představama, nebo nedej bože halucinacema. Nikdy. Neměla jsem je ani tehdy, když jsem na škole v přírodě viděla holku se čtyřma rukama a jednookej strom.
Totiž… Když mi byly asi tři roky, moje máma jezdila na školy v přírodě jako zdravotnice a mě brala s sebou. Zpětně moc nechápu, proč vlastně děti z vesnice měly jezdit na školu v přírodě. Možná proto, abychom si ukázali, že existuje i zapadlejší díra než ta naše. Tehdy jsme se vyskytli v zimních Beskydech, což byla příjemná změna, protože jsme se místo metr vysokých závějí mohli prodírat metr a půl vysokými závějemi. Pajčelky se jednou rozhodly, že nás vezmou na večerní procházku za tmy po lese, protože se jim nejspíš zdálo, že mají nějak moc dětí a nechtěly se o ně starat. Taky to mohlo být na objednávku rodičů, kteří dospěli k závěru, že se jim to moc nepovedlo, ale neměli žaludek na to, aby si odkráglovali vlastní dítě. Což je vlastně dost zbabělý. Ale vychovatelkám to zřejmě celkem vynášelo, protože se na školu v přírodě jezdilo aspoň jednou ročně.
Před ubytovnou nás toho večera seřadili do dvojic a já byla ve dvojici s holkou, kterou jsem nikdy v životě neviděla. Poznala jsem to hlavně podle toho, že žádná z holek, který jsem dřív viděla, neměla čtyři ruce, což tato měla. Jeden pár měla strčený v rukávech své růžové nadýchané bundy a dlaně schované v rukavicích. Ty byly určitě vzájemně spojené šňůrkou protaženou pod bundou, címž vychovatelky s oblibou trýznily děti, které se nechystaly zabít v lese. Dodnes mám z rukavic spojených šňůrkou noční můry, ze kterých se budím orosená ledovým potem a s pocitem, že se mi ta posraná šňůrka od podělanejch rukavic zařezává do zad. Děsí mě to víc než druhej pár rukou, kterej si ta holka se mnou ve dvojici jdoucí schovávala pod bundou. Na tomto páru rukou zřejmě neměla rukavice spojené šňůrkou za zády. Takový závěr vyvozuju nejen z faktu, že se cestou samým zoufalstvím nevrhla dobrovolně z útesu, což by každej normální člověk udělal, ale taky z toho, že si pod bundou mnula svoje malé pestičky, jako by jí byla zima, a na břiše jí to dělalo velké pohyblivé boule připomínající líhnoucího se vetřelce. Možná to koneckonců vetřelec byl a čekal, které z dětí mu bude za chvíli předhozeno k likvidaci. Ale to mi i teď připadá docela málo pravděpodobné, takže pracuju s verzí, že měla dva páry rukou. Nejmíň.
Taky se mohlo stát, že si ta dotyčná jednoduše vyvlékla ruce z rukávů a schovala si je pod bundu, ale já bych přísahala, že jsem viděla oba páry pohybovat se koordinovaně a naráz. A kromě toho, když můžou existovat vychovatelky, co v noci vodí děti do lesa a na objednávku rodičů je předhazujou vetřelcům, můžou existovat i čtyřruký děti. Nebo jednooký stromy. Jeden takovej strom jsem viděla poté, co jsem úspěšně přežila výlet do lesa s vetřelčí holkou. Vychovatelky nás seřadily před vchodem do ubytovny a začaly nás přepočítávat, aby zjistily, jestli se v lese ztratil smluvený počet dětí, nebo je třeba projít to ještě jednou.
Mezitím nás opodál ve světle pouliční lampy pozoroval strom. Jeho oko bylo obrovský, mělo černou duhovku a žlutý bělmo. Rostlo mu uprostřed kmene a bylo jen jedno. Hýbalo se a mrkalo a podle mě bylo naprosto opravdický. I když je divný, že kromě mě nikdo nepropadal panice a odnikud se neozýval hysterický pláč, což by, domnívám se, měla být zcela legitimní reakce na situaci, kdy se na jednom místě objeví čtyřruký dítě a jednookej strom, kterej má navíc, dle zabarvení bělma soudě, problém s játry a dost možná i drogovou minulost. Ovšem nikoho tato situace nevzrušovala, tak jsem se i já rozhodla předstírat, že stromy s očima jsou naprosto normální. Což možná jsou, ale musím se přiznat, že jsem od té doby viděla docela hodně stromů a žádnej z nich oko neměl. Jeden mám dokonce i doma v koupelně a taky nemá oko. Jestli na mojí bonsaji někdy během sprchování oko vyroste a začne na mě mrkat, což v téhle situaci bude mít úplně jiný podtext, jsem připravená pocákat ji horkou vodou a praštit ručníkem.
Přijmeme-li ovšem fakt, že se tohle vážně stalo, a ono se to fakt stalo, protože já jsem jinak naprosto racionální člověk, kterej nikdy neměl halucinace, zní den, v němž se dvakrát během půlhodiny přihodilo, že bylo sedm ráno, pročež se zhroutí celej vesmír, jako naprostá prkotina. Ruku na srdce, beztak by nikdo nechtěl žít ve vesmíru, kde vychovatelky v lese krmí vetřelce malýma dětma s tichým souhlasem jejich rodičů a jejich peněženek. A to vše pod bedlivým okem dubu letního, který 60. léta prožil obzvlášť bouřlivě.
Mimochodem, oproti zaběhnutému stereotypu jsem se ráno při odchodu do práce nepotkala v kuchyni se spolubydlícím, z čehož vyplývá, že se ten Brad Pitt zhmotnil ve špatném pokoji a do práce nevstává, protože nemusí. Podle potřeb Brada Pitta se totiž určitě řídí půl galaxie. Já si ale spíš myslím, že v tom pokoji pod postelí leží schovaný monstrum s pařáty a plovacími blánami mezi prsty. Tahle monstra zřejmě na denní světlo nechodí. Mohla by se totiž začít třpytit nebo něco podobně ponižujícího.