Člověk občas hned po probuzení tuší, že následující den bude stát za to. Já se toho dne probudila nejspíš o něco později než moje migréna. Což se dalo vyvodit z toho, že už byla slušně rozdováděná, poslouchala techno a mlátila mi do stěny lebeční gumovym kladivem, jak nějaká blbka. Nicméně slušně jsem jí poděkovala za vytržení ze zlého snu a dvěma skoky z postele se vrhla ke své stroze vybavené nouzové krabičce poslední pomoci pro přežití v džungli.
Poněvadž toho o přežití v džungli a džunglích obecně vím pramálo, z dna té krabičky na mě nechápavě civělo prázdné plato b-komplexu, živočišné uhlí a těhotenský test.
Jeden nikdy neví, co se vám v džungli může stát, že? Mějme ale na paměti, že Dr. Niko Tatopoulos zachránil svět před godzillí apokalypsou jen pomocí ovulačního testu, když se ukázalo, že se ta nasraná velká ještěrka chystá množit a zřejmě převzít vládu nad celou galaxií. Ovšem s migrénou se v džungli, ba ani během konce světa, nejspíš nepočítá, a tak jsem stála před nelehkým úkolem vymyslet, kterak z těchto ingrediencí, a v jakém poměru, namíchat ten správný koktejl, abych zachránila svůj svět před apokalypsou PMS. Taková podrážděná žena s migrénou, je totiž mnohem zákeřnější než těhotná hladová godzilla, který jste zrovna řekli, že v tý sukni má velkej zadek.
Po nekonečném, zběsilém přemýšlení, které trvalo zhruba tři vteřiny, jsem se rozhodla raději zaútočit na místní lékárnu. Cestou jsem si pořád kladla na srdce, že musím být zdvořilá, ač bych nejradši řádila jak zběsilej Golem, a snažila se tik v levém oku vyměnit za vlídný úsměv, čímž jsem si vytvořila neodolatelnou vizáž Predátora po mrtvici.
„Dobrý den,“ chtěla jsem říct co nejpřívětivějším tónem po příchodu do lékárny. Vůbec netuším, co se stalo, že to znělo jako „Od nukleární války tě dělí asi tak deset vteřin!“
Lékarnice, v jejíž tváři se zračila léta praxe, z mého výrazu beztak vytušila, že ji toužím honit po sibiřských pláních se samopalem v ruce, dokud mi nedá něco fakt silnýho, mlčky sáhla do police s analgetiky a na pult postavila panáka kohoutkové vody.
Během hodiny migréna se slovy „Tak zas zítra!“ sbalila svůj nákup z Lidlu a vypadla.
V celý tý euforii, a taky trochu proto, že jsem ještě pořád chtěla někoho vidět umírat fakt ošklivou smrtí, jsem se rozhodla pustit si horor. Ukázalo se, že je to o dětech z rumunských lesů, který mojí oblíbenou kratochvíli z dětství dotáhli k dokonalosti. Zatímco já jsem s dětmi od sousedů chodila do lesa hledat mrtvoly a zklamaně se pak vracela domů, že zase nic, tyhle děcka neodradilo ani to, že žádnou nenašly. Protože jak by řekl Jirka Babica – když nemáme mrtvolu, tak si nějakou v pohodě uděláme. Je to snadný a nic to nestojí, stačí k tomu jen pár klacků a náhodná oběť dostatečně blbá na to, aby se utekla schovat na půdu, ze který se bez zlámaných nohou nemá jak dostat.
Nejdřív mě napadlo, že kdyby se lidi chovali tak retardovaně, jako se chovají v hororech, museli bychom už dávno vyhynout a Zemi by pravděpodobně ovládli mnohem inteligentnější stvoření. Roztoči třeba. Jenže google mi zarputile tvrdí, že se tahle humorná příhoda s rozvernýma dětičkama a dvěma lidma, co se ochotně nechaj zabít, se fakt kdesi mezi lesy stala, což mi přivodilo chvilkovou fóbii z dětí a radši jsem si šla udělat ten těhotenský test. Pak mě ještě napadlo, že bych si pro jistotu mohla přinést domů hodně zeleniny a udělat si třeba dušenou mrkev, což děti, pokud si vzpomínám správně, odpuzuje podobně jako česnek upíry.
Cestou na tramvaj bylo nutné projít kolem samozvaného kazatele jakési sekty, kterej do mikrofonu na náměstí hulákal, že se blíží apokalypsa, jako kdyby nevěděl, že mě hlava už nebolí, takže je všechno zatím v cajku.
„Zemřeš!“ zařval procítěně a srolovaným kuse papíru mávnul směrem ke mně.
„S tim se počítá,“ odpověděla jsem mu já. Člověk totiž nemusí být génius, aby mu bylo zřejmé, že když jednou žije, holt bude muset časem i zemřít. Tušila jsem ovšem, že se to nestane hned, protože to by protistrana musela místo srolovanýho papíru mával kouzelnickou hůlkou a „Zemřeš!“ vyměnit za „Avada kedavra“. Takže jsem z tohoto střetu nakonec skutečně odešla poměrně živá.
Moje karma se ovšem rozhodla, že ranní migréna, jako trest za to, že gumovým medvídkům vždycky ukousnu nejdřív ručičky a zadek, nestačila a můj den ještě nebyl dostatečně posranej. Proto mi uvíznul podpatek v první díře na chodníku, která byla moc daleko od domova, než abych s tím mohla něco kloudnýho udělat, a odlepil se mi kus podrážky. Mohla jsem se ovšem schoulit se do klubíčka na chodníku a brečet, že chci nový boty. Normálně tohle sice používám jako záložní bojovou taktiku pro zmatení nepřítele v případě, že by mě někdo přepadl, ale tady by se to hodilo taky. Už jste někdy měli pocit, že bez vteřinového lepidla neuděláte ani krok? Já si obvykle myslím, že neudělám ani krok bez šminků v kabelce a telefonu. Taky bych pravděpodobně neudělala ani krok, kdybych neměla nohy, ale o lepidle jsem takhle přemýšlela poprvé. Zato docela intenzivně.
Uznala jsem, že teď můžu naprosto beztrestně nadávat a fakt, že pro holku se to zrovna nesluší, mě momentálně absolutně nesere.
„Podělaný chodníky. Blbý kočičí hlavy!“ brblala jsem si pro sebe. Pak ovšem moji pozoroznost zaujal fakt, že se té debilní dlažbě říká zrovna takhle. Kočičí hlavy. Moje emocionálně zraněné já, které právě přišlo o pár bot, toužilo po pomstě. Na zbývajících několika metrech jsem dala průchod emocím a zašlapávala jsem ty proklaté hlavy nevinných koťátek hluboko do horoucích pekel, kde je pak roztavují na molekuly, recyklují a vyrábějí z nich pohon pro internet. Takhle to prej funguje. Psali to na internetu.
Bylo jen otázkou času, kdy budu muset vymyslet, jak se po těch několika skleničkách dostat domů a nevypadat s tím ulomeným podpatkem znovu jako Predátor po mrtvici, tentokrát navíc v sukni a zmlácenej v lese rumunskýma dětma. Můj jinak bystrý rozum a neodolatelný intelekt byl znásilněn návalem vzteku a okraden logikou ženský, která nechce přijít o svý oblíbený boty, takže se schoval v nějakym temnym mozkovym záhybu a bál se vylézt. Nezmohla jsem se tedy na lepší řešení, než dopajdat k prvnímu obchodu pro vteřinové lepidlo. Kdybych nebyla Predátor ale raději MacGyver, možná bych ještě jednou zvládla použít ten těhotenský test, kterým bych si nejen přilepila rozbitou podrážku, ale zároveň vyrobila nový pár bot, samopal, tryskáč a suroviny na večeři.
Nakonec jsem ale byla ráda za to lepidlo, protože tryskáč stejně nemám kam zaparkovat. Místo letu na trh a zpět jsem se tedy usadila v prázdné tramvaji s tím, že využiju příležitosti a pokusím se alespoň provizorně přilepit urvanou podrážku zpátky na místo. Přiznávám, v tu chvíli mě vážně nenapadlo, že navzdory chirurgicky přesně provedenému zákroku, který se na první pohled jevil jako úspěšný, žralok zůstane živý a já se při první konfrontaci s podlahou přilepím k vozidlu pražského dopravního podniku.
Už jste někdy měli pocit, že bez vteřinového lepidla neuděláte ani krok? Tak se vteřinovym lepidlem za určitých okolností taktéž neuděláte ani krok…
PS. Tramvaj jsem si vyzula přede dveřmi. Takže ten tryskáč by se tam možná vešel taky.