Včera jsem se začetla do sbírky sloupků, jejíž autorka tvrdí, že dva z nejúspěšnějších článků, co kdy napsala, byly o jejích vlasech. V rámci snah o zvýšení čtenosti blogu dnes vynechám penisy a pokusím se vám říct něco o vlasech.
Mám vlasy. Pravidelně si je češu, myju si je šampónem a kromě toho na ně používám ještě celou řadu vlasových přípravků. Ale popravdě řečeno, jsou moje vlasy jinak docela na hovno. Vím to nejen proto, že když se podívám do zrcadla, vidím, že jsou fakt docela na hovno, ale i proto, že je to napsaný po celý mojí koupelně, takže to musí být pravda.
Tím nemyslím, že se mi každou noc někdo vloupá větračkou do bytu a rtěnkou na dlaždičky a zrcadlo napíše: „Máš fakt děsný vlasy!”, což by mimochodem byl velmi rafinovaný, podlý a brutální zločin. Teď, když to píšu, tak trochu doufám, že jednou uvidím díl Kriminálky Miami, ve kterém se sériový uražeč pravidelně vloupává vybraným obětem do koupelny a píše jim na zeď, že v těch šatech vypadají vážně tlustě a jejich póry jsou tak velké, že by se v nich ztratila i jejich máma, čímž nejednu z nich dožene do fitka a na kosmetiku. Horatio Caine si na konci epizody vševědoucně sundá sluneční brýle a odhalí, že tyto odporné skutky páchá zlotřilý PR manažer salonu krásy, kterého na střední škole odmítla láska jeho života a on žil v přesvědčení, že k tomu došlo ne proto, že už tehdy byl tak trochu kokot, nýbrž pouze kvůli jeho nadváze a uhru na bradě. A roky poté zosnoval brutální pomstu celému ženskému pokolení…
Jenže do mojí koupelny se vloupává fakt blbě. I když do ní jdu dveřma, tak to po ránu musím dělat nadvakrát, protože napoprvé vždycky trefím futro kolenem. Do mé koupelny se nikdo nevloupává a už vůbec tam neřádí sériový uražeč. Ve skutečnosti je to ovšem mnohem prostší, milý Watsone z Miami. Ty uráživé nápisy jsem si tam dobrovolně nanosila sama.
Před pár dny jsem se dostala do ostré hádky s obalem od šampónu, který na mě ve vaně, v okamžiku, který má být určen k relaxaci po dlouhém pracovním dni, bezdůvodně zaútočil a začal urážet moje vlasy, že prý jsou suché a lámavé, a toto opakoval pokaždé, co jsem se na něj podívala. Nebylo to ani trochu relaxační. Snažila jsem se sice argumentovat, že je to jeho práce, aby takové nebyly, ale obal si jel pořád tu svou a nebyla s ním kloudná řeč, pročež jsem ho se slovy „A TY SEŠ ZASE Z PLASTU, HAJZLE!” odhodila do kouta a odešla spát na gauč. To se ho asi dotklo, protože ani ráno nepřišel s omluvou, pugetem růží a balíčkem čokolády. Místo toho na mě zřejmě poštval i zbylé produkty z koupelny, protože když jsem tam následujícího rána ještě pořád docela rozmrzelá vkročila, spustila se na mě kritika ze všech stran.
Na jedné poličce mezi náplastí a dezinfekcí výhrůžně sedí výčet mých chorob a z druhé na mě vyčítavě zírá kosmetická sbírka urážek. Z ní se kromě toho, že mám fakt děsný vlasy, dá vyčíst i fakt, že jsem poměrně škaredá. Čistící tonikum huláká cosi o mé mastné pleti a beďarech a dokonale krycí make-up tvrdí, že nejlíp udělám, když si celej obličej vygumuju a nakreslim si na hlavu něco lepšího. Celé to pak působí dojmem, že pokud dva dny neprojdu touhle uličkou hanby v koupelně, můžu se rovnou nechat zaměstnat v panoptiku pana P. T. Barnuma a po týdnu účinkování v jeho freak show stejnak zemřu na krátkozrakost, celulitidu a vysoký tlak.
To je velice záludné. Jeden den si domů přinesete šampón, který vás sladkými řečmi přesvědčí, že je pro vás ten pravý a se vším vám pomůže a o pár let později zjistíte, že sdílíte koupelnu s produktem, jehož urážky musíte denně snášet. Přitom ve vás současně vyvolává pocit, že bez něj nemůžete být, takže si ho kupujete dál, aniž byste si uvědomili, že váš vztah se šampónem je ve své podstatě kosmetická obdoba stockholmského syndromu, ke kterému jsme, zejména my děvčata, vedena už od útlého věku. Začíná to plíživě a nevinně prvním čistícím tonikem proti nedokonalostem pleti, které s sebou přinášejí hormonální změny v pubertě, a končí pěti zaplněnými poličkami – oltáři stále se rozšiřující sbírky komplexů, na než upozorňují rafinovaně potupná hesla produktů.
Časem totiž docházíme k závěru, že ta věc s nelichotivým popisem vůbec nefunguje, a začneme přemýšlet, jestli není náhodou třeba přesedlat na něco ostřejšího. Takže od šampónu pro suché vlasy přejdeme na šampón pro vlasy zničené, lámavé, splihlé, šedivějící, bez lesku a objemu, a kdyby existoval šampón pro naprosto dojebané vlasy žen, které to v životě nikam nedotáhnou a měly by si radši pořídit kočku a nastěhovat se do vinného sklípku, pokud nechtějí zemřít samy, zoufalé a v depresi, určitě by to byl nejvýdělečnější šampón všech dob. Může se pak někdo divit, že zůstáváme v nefunkčním vztahu, když nás i kosmetický průmysl, který by pro člověka měl být něco jako nejlepší kámoš a důvěrník v poměrně intimních záležitostech, jakými lidské nedokonalosti rozhodně jsou, učí snášet urážky hrnoucí se z regálů se stovkami jednotlivých produktů?
Naopak chlapcům se tolik pozornosti nevěnuje, takže je jim jen nenápadně vštěpováno, aby si vybírali cokoliv, co dostatečně upozorní na jejich maskulinitu. Vystačí si tak se sprchovým gelem pro muže, šampónem pro muže, zubní pastou pro muže a ti na údržbu náročnější si dokonce koupí i krém pro muže. Zatímco my dívky a ženy trávíme hodiny vyhledáváním pleťového krému, který poníží vrásku pod naším levým okem co nejbrutálněji, protože nás kosmetický průmysl vede k přesvědčení, že každá naše nedokonalost si zaslouží být uražena zvlášť, pánové jsou jím vychovaní mnohem skromněji, takže jim stačí připomenout, že mají penis.
Abych se ale vrátila zpátky ke svým vlasům… Rozhodla jsem se, že už nikoho nenechám, aby je urážel, a přestala si vybírat vlasové produkty podle toho, jak moc jsou ofenzivní. Naopak kupuju ty s povzbudivými hesly. Cítím se teď v koupelně mnohem vítanější a to i přesto, že jsou moje vlasy úplně stejně docela na hovno.