Když jsem před pár dny psala o tom jednookém stromu a snažila se najít fígl, jak o něm přemýšlet, aby mi z toho nepolevily svěrače, protože mi ten obrázek v paměti i po těch letech připadá dost děsivej, napadlo mě představit si místo toho prsa. Protože kdyby lidské bradavky byly černý a prsní dvorce žlutý, vypadaly by průměrný dvojky přesně jako oči oko toho stromu. Takže by třeba lidi tyhle oči měli dvě, což by to bylo míň divný. A já bych si mohla myslet, že jsem jako malá viděla strom jedním velkým ňadrem, což by ale míň divný nebylo.
Můj další vtip je o větrání.
Jednou, asi před rokem, jsme větraly. Neříkám, že jsme větraly naposledy před rokem, což je sice pravda, ale neříkám to, abyste si nemysleli kdovíco. Představujte si klidně, že větráme každý den a hodinu cvičíme u otevřeného okna. Hlavně když je smog. Což je jedna z těch míň překvapivých věcí, který můžete za oknem najít. Už jsem totiž i viděla, jak tam proletěl vrtulník. To by bylo o něco míň překvapivý, kdybych nebydlela v přízemí. Jindy tam zase stál onanující týpek a koukal dovnitř, jak žehlím. To by zase bylo víc překvapivý, kdybych v přízemí nebydlela, kdyby to bylo to třeba v pátém patře. Naštěstí okno otevíráme jen jednou ročně, aby se ta havěť zvenku, hlavně ty vrtulníky, nedostala dovnitř. Navíc je známo, že holky neprdí, takže v pokoji, kde žijou dvě holky, není nutno větrat. Jenže asi před rokem si sem přišel někdo prdnout, aby nás donutil otevřít okna… Přesnou příčinu větrání si popravdě už nepamatuju, ale měla jsem potřebu říct něco o prdění. Prostě jsme měly takový roztomilý nápad, že si tu k večerní siestě u počítačů otevřeme tu skleněnou věc s tabulkama, čímž překvapivě nebylo myšleno víno a čokoláda.
Bylo to docela fajn. Ale když jsem asi po dvou hodinách zaklonila hlavu, abych si protáhla krk, hrozně jsem se lekla, že nám sem mezitím někdo nepozorovaně vlezl a počůral strop. Jenže pak jsem se lekla ještě víc, protože se ukázalo, že ty tmavý skvrny nejsou mokrý strop, ale živí tvorové, kteří se shlukují a vytvářejí takové obrazce, že by se u nás v pokoji mohly provádět psychotesty, při kterých by se lékařská komise ptala pacientů, co v té skvrně vidí, a ti, co odpověděli, že hejno much, by mohli jít domů.
Doteď jsem netušila, že podle názoru okolní fauny naše okno nejspíš vypadá jak vrata Noemovy archy, takže než byste řekli švec s hipopotomonstroseskvipedaliofóbií, se tam objeví všechno, co dokáže lítat, kromě ztracenýho malajsijskýho letadla. Nicméně to mi vynahradila můra velikosti průměrnýho dvouplošníku, díky jejímž vytrvalým náletům jsem trhla světový rekord v dřepech.
Dodatečně mi bylo trochu líto, že to nebylo to malajsijské, protože to by v tom pokoji nemohlo tak hbitě manévrovat. Nadto mám takovou teorii, že právě na palubě letu MH370 se může nacházet Peroutkův článek Hitler je gentleman, Haškova mluvčí, Jantarová komnata a moje příčetnost. Takže kdybych teď prostě sáhla pod postel, vytáhla letadlo a všechno z něj vysypala, spousta věcí by se určitě vysvětlila a já bych si mohla koupit síť na okna z té odměny za dopadení Peroutkova článku.
Pokud jste před chvílí dávali pozor, určitě vám neuniklo, že by se mě míň znepokojovala představa, že se nám do pokoje vkradl neviditelný deviant, jehož moč popírá zákony gravitace, než fakt, že ty tmavý skvrny jsou ve skutečnosti hejna much, broučků a malých ztracených letadel. Jenže je to pravda. Zbavit se takovýho množství hmyzu je totiž daleko víc obtížnější a jak se ukázalo, je třeba užít úplně jiný prostředky než na ty devianty. Žádná z těch malých mušek se totiž nezvedla a neodešla ani poté, co jsem jim jasně řekla, že mám přítele, který čeká za rohem. Ani když jsem začala předstírat, že s ním mluvím po telefonu, to žádnou neodpudilo. A dokonce i v okamžiku, kdy jsem na štaflích s obličejem dvacet centimetrů od stropu do skvrny v podobě baletky s amputovanou nohou řvala, že jestli okamžitě nevypadnou z mýho pozemku, zavolám policii, to s nima nijak nehnulo. Jedna moucha mi místo toho vlítla do krku a já ji spolkla, protože jsem se zrovna nadechovala, abych pohrozila ještě aspoň strejdou kulturistou, kterej si je podá.
Slezla jsem ze štaflí a začala si zakládat profil na Tinderu. „Jsi nadšený entomolog? Čekám Tě u sebe v ložnici! Ukážu Ti svou sbírku brouků. Živých,“ psala jsem si do bia. Pak mi ale došlo, že by to dost lákavý inzerát na seznamku, jen kdyby nám bylo šedesát a byly bychom hrozně nudné, senilní a napůl dementní. A taky bychom musely dost dlouho čekat, než si to sem přijde nějaký nadšenec pochytat. Navíc by tomhle věku hrozilo, že by někdo z nás, velmi pravděpodobně já, mohl pomočit podlahu, což je něco úplně jiného a daleko horšího než pomočit strop. Hlavně proto, že pustit to na podlahu není žádný umění. Kdyby bylo, tak by byla většina zvířat, které jsem kdy měla doma, superhvězdami večera ve špičkovém cirkuse. „A teď přichází Zázračný Dino, věhlasný kříženec pudla s jezevčíkem, který ukáže nebezpečný kaskadérský kousek – vymočí se do písku na podlaze! Hlavně to nezkoušejte doma, dámy a pánové.“ Tak nějak by to bylo.
Pokud se ptáte, jak tohle souvisí s mouchama na našem stropě před rokem, tak nijak. Jenom mě zajímá, kolik odboček dokážu udělat, než se dostanu k tomu podstatnému. Hodně. Odpověď je hodně. Dokážu jich udělat kolik chci. Teď už budu zase mluvit o těch mouchách, abych mi ještě nějaké odbočky zbyly na příští příspěvek.
Už jste někdy stříkali na strop sprej proti hmyzu, přičemž vám do pusy a očí padaly miniaturní kapičky tohoto jedu spolu s polomrtvýma mouchama? Ano? Tak to jste pěkní blbci, musíte to stříkat šikmo, ne přímo vzhůru. Mějte tohle na paměti. Nás to sice napadlo, ale moc velkej rozdíl to neudělalo, takže tohle mějte na paměti taky.
Když jsem vytáhla ten sprej, bylo už docela pozdě, něco kolem půlnoci. Ale mouchy si to očividně neuvědomovaly, protože nemusely ráno vstávat do práce, a tak se ve smrtelné agónii rozlézaly všude kolem, padaly na zem, na nábytek, do postele, do vlasů, lezly po zdi. Tehdy jsem dospěla k poznání, které musím šířit dál. Přestože víte, že ráno nemusíte vstávat, neměli byste nikdy umírat takhle sobecky pomalu, protože jiní do práce pořád musí, i když vy se budete válet někde v chládku a klídku. A hlavně při tom umírání nikam nelezte. Nikdo vás nebude chtít nahánět a čekat, jestli skápnete v křesle nebo na posteli. Myslete třeba na svoje pozůstalé. Až já budu umírat, budu se určitě snažit, aby moje vnoučata nemusela do tří hodin ráno lovit umírající babičku za skříní. Pokud při umírání zrovna nejste za skříní, ale na nějakém dobře dostupném místě, třeba na gauči, ohleduplně zůstaňte tam, kde jste a bez zbytečných průtahů to zabalte. Spolupracujte trochu! Toto platí dvojnásob, pokud jste moucha.
Naše mouchy se tohoto doporučení nedržely, takže jsme chodily po pokoji a snažily se co největšmu možství hmyzu uštědřit ránu bačkorou z milosti, aby se chudinky mouchy moc netrápily a hlavně, aby rychle umřely, protože nám už se fakt chtělo spát. Zkrátka to bylo něco něco, co by se nestalo, kdyby ten strop byl jenom pomočenej. Takže už je vám zřejmě jasný, proč bych raději preferovala tuhle možnost. Myslela jsem si, že té noci jsme už svou doživotní dávku kontaktu s přírodou vyčerpaly. Jenže ve skutečnost s námi příroda byla ještě dalších pár měsíců. Rozmazaná všude po zdi.
Teprve ve tři hodiny ráno byla povražděna a pouklízena drtivá většina těl. Už už jsem se chystala padnout do postele a spát. Pak mi došlo, že tam něco dost nebezpečně smrdí. Ano, ten sprej proti hmyzu. Možná by bylo dobré zase otevřít okno a ten smrad vyvětrat, co říkáš, Sisyfe?