Únava. Fakt strašná. Taková ta únava, kdy motivace vstát z postele a žít se pohybuje v záporných hodnotách, ale umřít nechceš, protože to se taky najednou jeví jako moc práce. S tímhle se poslední dobou probouzím každý ráno bez ohledu na to, kolik hodin jsem v noci naspala. Je nedělní dopoledne po deseti hodinách spánku. Pocitově pondělí brzo ráno po třech. Lezu z postele, v hlavě si srovnávám to-do list. Navlíknu si jednu ponožku, což mě vyčerpá natolik že na další hodinu usínám. S druhou ponožkou oblečenou pak začínám pomalu plnit, co jsem si předsevzala, zatímco se sebou vedu vnitřní dialog.

„Vstaň. Napij se. Jdi se vyčůrat. Jo… Budeš muset koupit toaletní papír. Umej si ruce. Zapij si prášky. Asi by bylo dobrý se najíst.“
„Nic tu není.“
„Asi by bylo dobrý jít něco koupit.“
„NEJDU! Chci spát. Třeba by bylo taky dobrý jít ještě na chvíli do postele. Co? Jen asi tak dalších patnáct let.“
„Máš hlad. A taky potřebuješ toaleťák.“
„No tak já jdu.“
„Vem si klíče. Jednu botu… Ty klíče. Druhou botu. KLÍČE!“
„Nojofurt.“
Číst →

Na Facebooku na každym rohu mezi reklamami, podle kterých bych měla začít pomýšlet na svou budoucnost a nechat si zmrazit sperma v Číně, na mě pořád vykukuje nějakej deník někoho, nečeho. Deník vegana, lékárníka, dokonce i deník gaučovýho psa. Deník matky, fotra a ducha svatýho. Až si říkám, že to tu pojmenuju Deník bezdětný, single, ale aspoň duševně narušený třicítky. Bude to nějak takhle… Číst →

Člověk občas hned po probuzení tuší, že následující den bude stát za to. Já se toho dne probudila nejspíš o něco později než moje migréna. Což se dalo vyvodit z toho, že už byla slušně rozdováděná, poslouchala techno a mlátila mi do stěny lebeční gumovym kladivem, jak nějaká blbka. Nicméně slušně jsem jí poděkovala za vytržení ze zlého snu a dvěma skoky z postele se vrhla ke své stroze vybavené nouzové krabičce poslední pomoci pro přežití v džungli.

Poněvadž toho o přežití v džungli a džunglích obecně vím pramálo, z dna té krabičky na mě nechápavě civělo prázdné plato b-komplexu, živočišné uhlí a těhotenský test. Číst →

Před časem jsem byla svědkem, jak se do sebe pustilo několik kamarádů, kteří spolu předtím velice mírumilovně popíjeli pivo. Já byla uvnitř té skupiny, ale protože mi hádající se lidi nahání strach, nejdřív mě napadlo, že si vlezu pod stůl a vyjdu, až bude po všem. Jenže pod stolem bylo docela rušno a určitě by mě ukopali k smrti. Tak jsem si řekla, že pokud mám dnes zemřít, udělám předtím ještě nějaký hrdinský čin, načež jsem začala hlasitě vyprávět o vzniku neutronových hvězd. Což způsobilo jenom víc hluku v místnosti, ale jinak se hádali dál. Jen jeden člověk se na mě dlouze podíval, zavřel oči a začal poslouchat. Dodatečně se ukázalo, že jenom usnul. Dost jsem o tom přemýšlela a napadlo mě, že jsem asi zvolila špatný téma. Že jsem místo neuntronových hvězd měla začít debatu o tom, jak přežít zombie apokalypsu.

Lidi se bojí různých věcí. Já se třeba bojím tmy, protože se do ní vejde všechno. Když si v noci cestou na záchod nerozstvítite, riskujete život, protože vás může napadnout dinosaur, zombie, masovej vrah, 50 syrských sirotků nebo lego na zemi. Slyšela jsem o holce, která se bála koček, protože někde četla, že když umřete, tak vás bez váhání ohlodají až na kost. Jenže dinosauři jsou pořád hořší, protože vás začnou žrát už zaživa a dokonce je podežřívám, že si při tom přejou, abyste umřeli. A přestože zombie apokalypsa je prostě evergreen, až se začnou v hospodě hádat příště, budu se je snažit přesvědčit, že se mají bát spíš dinosaurů. Číst →

Když jsem před pár dny psala o tom jednookém stromu a  snažila se najít fígl, jak o něm přemýšlet, aby mi z toho nepolevily svěrače, protože mi ten obrázek v paměti i po těch letech připadá dost děsivej, napadlo mě představit si místo toho prsa. Protože kdyby lidské bradavky byly černý a prsní dvorce žlutý, vypadaly by průměrný dvojky přesně jako oči oko toho stromu. Takže by třeba lidi tyhle oči měli dvě, což by to bylo míň divný. A já bych si mohla myslet, že jsem jako malá viděla strom jedním velkým ňadrem, což by ale míň divný nebylo.

Můj další vtip je o větrání. Číst →

Dnes se mi stala jedna z nejpodivnějších věcí za poslední dobu. Bylo 7 ráno a mě z tvrdého spánku probudilo charakteristické škrábání na rameno. Takhle mi spolubydlící Karin dává najevo, že už zase ignoruju budík a měla bych s tím něco dělat. Popadla jsem řvoucí telefon a zadala kód, aby budík přestal vyzvánět. Napadlo mě, že bych si příště mohla představovat, že jsem tajný agent a budík je varovný signál a pokud nezadám bezpečnostní kód, než přestane vyzvánět, něco vybouchne. Pravděpodobně by to byla moje hlava. Nebo Karin. Jenže něco by mohlo vybouchnout i v případě, že ten kód zadám, protože když mě někdo vzbudí v téhle fázi spánku, riskuje přinejmenším jadernou válku. Jen Karin to nějak prochází. Měla by se účastnit mírových jednání a já bych mezitím na Blízkém východě zneškodňovala budíkové bomby.

Neochotně jsem vylezla z postele a pustila se do ranní rutiny. Jenže ze sprchy mě po chvíli vyhnalo další zvonění telefonu. Ten se mi snažil namluvit, že teprve TEĎ je 7 ráno, což nedávalo smysl, protože to bylo už před půl hodinou. Něco divnýho se muselo stát.

Za prvé, nikdo mi nevolal, telefon byl v režimu letadlo. Takže to musel být budík. Za druhé vím jistě, že jsem ho zřetelně slyšela zvonit, když jsem ho vypínala. Nejsem přece magor, abych sama sebe dokázala vzbudit z tvrdého spánku nějakou masochistickou představou, že už mám vstávat, když mám ve skutečnosti ještě půl hodiny k dobru. Proto jsem bleskově dospěla k závěru, že se hroutí vesmír, což se projevuje deformací času a všichni tady umřeme. Nebo že jsem se propadla do paralelního světa a v mojí posteli teď leží o 20 mladší nahej Brad Pitt. Šla jsem se přesvědčit, ale v mém pokoji byla furt jen Karin. Takže zákonitě musím být v té horší verzi světa. Ve vedlejší místnosti v tomhle paralelním vesmíru místo dalšího spolubydlícího zřejmě číhá monstrum s pařáty a plovacími blánami mezi prsty a chce nás zabít. Což je jedno, protože beztak všichni umřeme, když se hroutí ten vesmír. Číst →

Ne, že bych si hrála na to, jak píšu knížku, ale už když jsem si zakládala blog, měla jsem nutkání napsat k němu předmluvu. Mohlo by se to taky jmenovat výmluva, protože se za chvíli dozvíte, kde já bych sakra mohla být, kdybych bývala neztloustla. Mohla bych tančit! Ale to by mě nebavilo, takže bych s tim stejně sekla, pokud bych vůbec začala. A pokud by se mnou dřív nevyrazili dveře, protože jestli na něco mám talent, tanec to rozhodně není. Tuhle jsem zkoušela tančit Gangnam style, přičemž jsem vypadala jako Quasimodo bojující s rojem divokých včel na mokré podlaze. Rozbila jsem dva hrnky, zlomila koště a ve vedlejší místnosti  zrezivěly nerezový hrnce. Kdybych se ovšem narodila jako pořádnej chlap s gulema, byla bych slavná. A taky by mi nejspíš bylo jedno, že jsem ztloustla.

Mohlo by se to rovněž jmenovat omluva. Za to, že jsem vás teď donutila mě číst, a že až vás to třeba začne bavit, přestanu, protože mi nikdy nic nevydrželo dýl jak měsíc. Takže se, prosím pěkně, moc nezamilovávejte a nekreslete si blbouny se srdíčkama do deníčků, protože stejně za chvíli vezmu roha. Pokud sama se sebou dřív nevyrazim dveře při dalším pokusu o Gangnam style. Číst →