Na Facebooku na každym rohu mezi reklamami, podle kterých bych měla začít pomýšlet na svou budoucnost a nechat si zmrazit sperma v Číně, na mě pořád vykukuje nějakej deník někoho, nečeho. Deník vegana, lékárníka, dokonce i deník gaučovýho psa. Deník matky, fotra a ducha svatýho. Až si říkám, že to tu pojmenuju Deník bezdětný, single, ale aspoň duševně narušený třicítky. Bude to nějak takhle…
Milý deníčku,
ráno mě vzbudil budík, protože sakra nemám žádná děcka, která by mě budila tím, že mi budou do hlavy třískat dřevěnýma kostičkama, plastovým bagrem, kterýmu bych pak ve zlosti utrhla kolečko, nebo tím, že si o mě budou otírat podělanou plínku. Nebudil mě ani chlap, co vedle na posteli mocně chrápe, až vzbuzuje obavy, že mi v ložnici přistává letka Su-27, nebo kterej aspoň slintá a prdí. Jednak proto, že s takovým bych nechodila, druhak proto, že nechodím vlastně s žádným. Ani s tím, co tyhle věci nedělá. S dětmi a mužem určitě existuje mnohem víc vzrušujících možností, jak se nechat patnáctkrát za noc – a pak definitivně ještě jednou ráno – vzbudit. Vstávání s budíkem vedle toho určitě vypadá jako nudnej stereotyp, ale dá se s tím docela v pohodě žít. Třeba předevčírem jsem se vzbudila úplně suprově odpočatá na levym boku, přestože obvykle spím na pravym, což bylo taky dost vzrušující. Jo a asi tak před týdnem jsem si lehla na telefon, takže mi pravej prs vyfotil selfíčko levýho a nechal si k tomu zahrát Daft Punk.
Nejvíc vzrušující dneska bylo, jak jsem ráno cestou do koupelny nešlápla na dřevěný kostky a nerozbila si hlavu uklouznutím na vyždímaných plenách nebo plastovym bagru, kterým mě děcka před chvílí vzbudila, a kterýmu bych ve zlosti ještě ohnula radlici. Protože nemám děcka ani bagry a na plíny pro sebe, i když kolikrát vyhrožuju, že se z toho nejspíš poseru, snad ještě pár let myslet nemusím. Mohla bych uklouznout aspoň na vodě, protože vytekla lednice, ale všimla jsem si toho včas. Ani jsem si nenamočila fusekle, takže nuda. Ovšem celkem netradiční bylo moje rozhodnutí nechat to normálně vyteklý, protože ta voda neuteče, takže to úplně v pohodě můžu utřít i večer. Nebo zítra. Nebo žít trochu bio, když je to teď moderní, nezasahovat do koloběhu tohodle kuchyňskýho ekosystému, a počkat až to uschne.
Nikdo mi nesežral make up, šampon ani snídani, takže ranní rutina mohla proběhnout celkem nerušeně. Měla jsem díky tomu čas stavit se do koupelny za spolubydlící Karin, kterou jsem zastihla uprostřed mytí vlasů, což byla ideální příležitost pro přednášku o tom, s kym by měla a neměla chodit. Hlavně proto, že jsem viděla, jak má pěnu v očích, což minimalizovalo šance, že mě třeba za moje moudra uškrtí sprchou. Z nějakého důvodu si pak tu pěnu začla strkat i do uší. Někdy jí budu muset vysvětlit, že to možná není úplně zdravý a docela i zbytečný, protože v uších vlasy nerostou. Možná si toho zatím nevšimla, protože Karin vypadá, jako že má vlasy všude a jednou mě na nich určitě uškrtí.
Odešla jsem z baráku, aniž by mi kdokoliv překážel a aniž by se mi chtělo brečet. A to se mi ještě včera chtělo hodně. Ovšem místo včerejšího brečení nad svíčkovou v hospodě, kam mimochodem úplně v pohodě můžu chodit, protože nemám děti ani chlapa, jsem se nakonec rozhodla, že od základu změním svůj život. Tak jsem dnes šla na autobus do práce jinou ulicí než obvykle. Byli tam lidi… Fuj.
Svého svíčkového předsevzetí jsem se držela i během obědový pauzy, kdy jsem si v rychlosti spíchla profil na tom slavnym LinkedInu, protože něco jako já jim tam přesně chybělo. Chvíli jsem váhala, ale teď už se cítím připravená stát se milionářem. Vyplnila jsem tedy své údaje a naklikala tam, co jakože možná asi tak umim a můžu dělat.
„Nenašli jsme žádné relevantní pracovní příležitosti.“
Tak si naser, viď.
Před chvílí jsem četla článek o matce osmi dětí, která tvrdí, že je moc krásná na to, aby mohla pracovat. Což já jsem sice taky, ale prý mi na bezdětnost dávky nedaj. Ale to by měli. To by v rámci zachování přirozennýho koloběhu života na týhle planetě sakra měli, protože jestli svět něco potřebuje, určitě to není víc plastových bagrů s utrhanýma kolečkama.
_________________________
Poznámka:
Všichni víme, že vstávat na budík není žádná výhra, protože budík je úplně stejnej hajzl jako ten bagr, kterej vás praští po hlavě a tváří se, že to udělalo dítě. Což neudělalo. Aspoň to tak dítě tvrdí. Mě ale ve skutečnosti vzbudila spolubydlící Karin. Já totiž budík obvykle statečně ignoruju, protože od té doby, co mi při focení selfíček na záchodě spadnul do mísy (holt nemám děti, tak si musim věci do hajzlu čas od času naházet sama, aby to vypadalo, že se mi taky děje něco zajímavýho), zvoní hrozně potichu.
Jenže!
Jenže Karin mě vzbudila tím, že mě lechtala na zadku, a když jsem konečně vstala, vypadalo to, že spí a můj zadek se asi lechtal sám nebo co. Stejnej příběh jako s tím bagrem. Pak jsem půl dne přemýšlela, jestli se to fakt stalo, nebo se mi to jen zdálo. Chtěla jsem se jí na to zeptat, až se potkáme doma, protože posílat jí do práce textovku, jestli mě ráno lechtala na zadku, se mi nechtělo. Rozhodla jsem se tedy předstírat, že jsem vstala na budík.
Jenže…
Jenže když jsem konečně se vší hrdostí nechala Karin přečíst, jak jsem o ní šikovně napsala, že má úplně boží vlasy, a naprosto právem očekávala potlesk, poklonu a nějaký bankovky za spoďárama, reagovala jen slovy: „Teď nevím, jestli se jmenuju Karin, nebo budík.” Taky si stěžovala, že pěnu do uší si nikdy nestrká, protože není blbá. A nic víc. Žádnej potlesk, žádná poklona a bankovky ani v peněžence, natož za mýma opranýma spoďárama.
Tak jsem šla brečet.
Na druhou stranu ovšem jsem mohla brečet se vším klidem a komfortem úplně sama ve svý uklizený kuchyni, aniž by se mě někdo snažil rozptýlit a sobecky přeřvat moje brečení svým vlastním nebo mě mlátil bagrem po hlavě.