Podařilo se mi rozbít skleněnou poklici na pánev, na což jsem pohotově zareagovala tak, že jsem si půl roku poté zašla pro novou. A jak už tomu málokdy bývá, v domácích potřebách jsem si vzpomněla (třikrát sláva mýmu mozku, obvykle si totiž vzpomene až po akci), že potřebuju taky nový mačkátko na česnek.
Prý se tomu odborně říká lis, ale u nás doma to vždycky bylo mačkátko, což zní daleko přátelštěji a míň nebezpečně. Lis totiž budí dojem, že dokáže zabít i člověka sedícího uvnitř obrněnýho transporéru v atomovym krytu, zatímco mačkátko se se svým majitelem skamarádí a příležitostně ho pevně obejme a něžně pomačká, protože nerado vidí, když člověk brečí, přestože je to třeba jen od předchozího krájení cibule, při kterym si sice uřízl půl prstu, ale stejnak brečel už předtím, protože cibule, hladomor v Africe, teroristi a tak.
Nejdřív se bezradně rozhlížím po prodejně a zdá se, že veškerá mačkátka zmizela z povrchu zemského a odešla bydlet k mamince, což je zřejmě… někde ve slévárně? Po chvíli tedy rezignuju s tím, že silná, sebevědomá a nezávislá žena budu holt jindy, potlačím svůj odpor k mluvení k cizím lidem, a zeptám se prodavačky, kde je mají. Ta ukáže na regál půl metru přede mnou, kde se v okamžiku, kdy jsem se nedívala, najednou několik mačkátek objevilo. Jenže jsou takový nic moc a zatímco se rozhoduju, mezi dvěma, z nichž upřímně nechci ani jedno, mi prodavačka zpod pultu přinese třetí.
Vypadá fajn, je u něj malá stěrka, jejíž účel mi není přesně znám, a plastové udělátko na vyšťouchání česneku, kterej uvíznul v dírách mačkátka. Je to mačkátko robustní a dost těžký. Kdybych byla Jackie Chan, dokázala bych s ním vymlátit pěší pluk střední velikosti a v přestávkách vymačkat všechen česnek na bitevním poli. Dostávám strach, že jestli ho jednou upustím na náš mramorovej stůl, a o mně je známo, že ve volném čase se ráda bavím upouštěním věcí, tak nebudeme mít stůl.
Jenže ušlechtilá mačkátka stoly určitě nerozbíjejí. A o tomto modelu ladných křivek se opravdu tvrdí, že je vyroben ze slitiny ušlechtilých kovů. To na mě dělá dojem. Jednak proto, že moje staré mačkátko zrezlo neslušně rychle, pročež ho spolubydlící nemilosrdně vyhodila, aniž bych se stihla rozloučit, což je důvod, proč tu teď stojím a sháním náhradní (mačkátko, nikoliv spolubydlící, protože jsem ještě nezjistila, kam případně ukrýt tělo), a druhak proto, že by mi ve své ušlechtilosti třeba mohlo odnést nákup nebo v koberci zabalenou mrtvolu, čas od času podržet dveře nebo se mnou vést hluboké rozmluvy o francouzské poezii 19. století. K vaření by mi zpoza rozmrzajících kuřecích čtvrtek mohlo recitovat Zdechlinu, ušlechtile slibovat nehynoucí lásku a usrkávat přitom drahé francouzské víno.
Kdyby takové mačkátko mělo penis, určitě bych s ním uzavřela sňatek bez předmanželské smlouvy a prožili bychom spolu mnoho ušlechtilých okamžiků, jestli víte, co tím myslím.
Okouzlena představou nerezového mačkátka šlechetného charakteru říkám prodavačce, že penis vem čert, neboť toto věru vypadá, že i bez něj ho nutně potřebuju, a začínám googlit, jak je to se sňatky s neživými předměty.
U pokladny ovšem zjišťuju, že za něj chce čtyři stovky, za který bych mohla mít ty čtyři mačkátka, z nichž jsem upřímně nechtěla ani jedno, a já se musím opět rozhodnout, jestli nutně potřebuju nástroj dražší než většina porkmů, který s nim budu připravovat, když ani nemá bluetooth, aby se dalo ovládat z telefonu a sdílet na sociální sítě objem namačkaného česneku. Nebo aby mi v noci ze dřezu na nádobí posílalo nějaké dick pics. Ušlechtilost zjevně není zadarmo, ale kvůli mačkátkům na česnek jsem si teda vedlejšák nehledala. Na druhou stranu ta Zdechlina u vaření… Bez vína ovšem. Na to už mi nezbyde.
Abych to zkrátila, postavím si toto ušlechtilé mačkátko za 400 czk na pedestal doprostřed obýváku. Tímto žádám své sestry s dětmi, aby se o něj později přihlásily v dědickém řízení, protože doufám, že na něm budou mačkat česnek i vnoučata jejich vnoučat.
PS Poklice byla o dva centimetry větší. A taky potřebuju škrabku na brambory…