Pavouk. Černej, chlupatej a jen o něco menší než kolo od traktoru (fakt!). Takovej pavouk mi seděl dneska ráno ve vaně, čímž mě vesmír jasně trestal za to, že jsem se pokoušela vstát příliš brzy a ještě si chtěla dát studenou sprchu, aby se neopakovala situace ze včerejška, kdy jsem sice taky vstala v půl osmý, ale neprozíravě začala den snídaní, což mě vyčerpalo natolik, že jsem se vzápětí svalila na postel a vzbudila se v jednu odpoledne.
Té kosmické péče o můj dostatek spánku si sice vážím, ale pokud se vesmír domníval, že když uvidím ve vaně pavouka, zapomenu na sprchu a vrátím se poklidně do postele, kde budu až do pozdních odpoledních hodin předstírat, že to není můj problém a ať si to vyřeší někdo jinej, zřejmě mu naprosto přeskočilo. Možná v celém multiversu nekonečných možností existuje paralelní svět, ve kterém bych s vědomím, že o dvoje dveře dál ve vaně sedí něco, co tam rozhodně sedět nemá, byla schopná v klidu a míru spát, dokud se neprobudí spolubydlící a nevypořádá se s tím sama. Ovšem svět, v němž se právě nacházíme, to rozhodně není. A ještě jednou zdůrazňuju to “možná”, protože mám podezření, že ani mnohovesmír se svými nekonečnými možnostmi není všemocnej, a řekněme si upřímně, scénář, ve kterym mi pavouk ve vaně nevadí, se za jednu z hypotetických možností snad ani považovat nedá.
A ačkoliv za normálních okolností patřím mezi skalní příznivce teorie multiversa a nekonečných možností, musela jsem tentokrát seznat, že moje možnosti jsou značně omezené. Během prvních vteřin jsem v panice dokázala vymyslet jen dvě. Buď po deseti minutách nepřetržitého hysterického řevu podpálim celej barák a už se nikdy nevrátim zpátky, nebo si ve Zlatých stránkách najdu číslo na Kim Čong-una a zavolám do Severní Koreje, že jestli se teďka doopravdy budou zbavovat těch nukleárních zbraní, tak mně by se zrovna jedna středně velká atomovka hodila. Jenže já vlastně doma Zlatý stránky nemám, což je docela škoda, protože v minulosti se na hubení hmyzu docela osvědčily.
Dodatečně mě ještě napadlo, že bych ho mohla spláchnout, a chvíli jsem se utěšovala tím, že za to do pekla nepůjdu, protože ho to nezabije. Je to přece osminohý monstrum, což z něj dělá maskovanou chobotnici, jen míň roztomilou. Takže to třeba není pavouk, ale kraken. Momentálně kraken vanový. Jenže v mnohovesmíru nekonečných možností určitě existujou i suchozemský chobotnice a klidně by to mohl být i tenhle případ, ale já v tomhle vesmíru nejsem žádnej vrah.
Pokud teda nepočítám ten případ z letošního jara, kdy jsem se snažila zabouchnout okno před blížící se vosou, jenže jsem byla moc pomalá nebo vosa moc rychlá, takže skončila mezi okenicemi v dvourozměrné podobě, laicky řečeno prostě placatá. Což ovšem nebyl můj záměr, takže se tímto vose a všem pozůstalým omlouvám a jako odškodné nesu na zahradu deset kostek cukru.
Na okamžik jsem rovněž uvažovala, jestli neexistuje způsob, jak celou věc s pavoukem uzavřít tak, aby to vypadalo jako nehoda. Mohl by v té vaně například uklouznout a praštit se do hlavohrudi a zadečku. (Jo, jsem dávala o přírodovědě pozor.) Jenže jak jsem se nad ním skláněla a přemýšlela, jestli bude stačit podrazit mu jen jednu nohu nebo musím vzít všech osm najednou, všimla jsem si, jak se zoufale snaží dostat ven, ale nemůže, protože vana klouže, a ten chudák se do hlavohrudi a zadečku bouchá celou dobu, takže můj plán by tudíž nebyl nijak efektivní. Najednou mi pavouka bylo líto. Je tam zaseklej, nešťastnej a určitě i dost hladovej. Sama bych na jeho místě být nechtěla, protože dobře vím, že ležet ve vaně, ze který se těžko leze, a mít přitom hlad je horší než většina středověkých mučících technik.
Nakonec jsem se tedy uchýlila k řešení, který by ode mě nikdo nečekal. Normálně a trochu nudně jsem vzala zaprášenou skleničku na Martini, jejíž dlouhá noha mi umožnila zůstat v bezpečný vzdálenosti pro případ, že by to byla past a pavouk svou bezradnost jen předstíral, přičemž mě ve skutečnosti celou dobu chtěl jen omráčit, okrást a sežrat. Taky by to klidně mohl být pavouk radioaktivní, a přestože mít nějaký superschopnosti by mi nevadilo, schopnost ejakulovat pavučiny ze zápěstí na seznamu přání nemám. Jestli je to ale maskovaná chobotnice, mohl by ze mě stříkat inkoust, díky čemuž bych se mohla stát hrdinou, kterýho si nikdo nezaslouží, ale většina lidí s prázdným plnícím perem by ho uvítala. Chodila bych po světě a plnila prázdná pera, která ještě neukradl Václav Klaus.
Akorát by teda chození po světě by bylo moc práce a já furt chci tu sprchu, takže je třeba vypustit krakena nikoliv kanálkem do odpadu, kde by určitě strašně zmutoval a o pět let později by zdecimoval celý město, ale raději oknem do volné přírody. Pod pavouka jsem poté strčila kus papíru a vynesla ho na venkovní parapet, kam se před časem srolovala dvoudimenzionální vosa z jara.
Hobliny sušenýho masa se přitom považujou za lahůdku, takže předpokládám, že pavouk si nebude stěžovat, užije si celkem luxusní snídani a půjde o dům dál. Já si konečně dám tu sprchu s vědomím, že vesmír věru nabízí nekonečné možnosti a občas se člověk vyskytne v paralelním světě nepravděpodobných scénářů, v nichž zachraňujete maskovanou chobotnici, která se vás pokouší zabít, sežrat a vaše orgány prodat na černym trhu.
Mohla bych s čistým svědomím prohlásit, že mise byla úspěšná a při psaní tohoto blogu nebylo zraněno žádné zvíře. Akorát jedna vosa tragicky zemřela na následky zabouchnutí okna, který nepředpokládala. Ale ta byla mrtvá už od jara. Navíc je celkem pravděpodobný, že to okno, za který jsem pavouka vypustila, už stejnak nikdy neotevřu, takže se to nebude opakovat.
Tím by to celé mohlo skončit, jenže jsem udělala tu chybu, že jsem se nad celou příhodou zpětně zamyslela. Možná jsem zrovna vyhodila z okna milujícího otce rodiny, na kterýho za skříní na ručníky teď čeká pět dětí a manželka. Nebo pět manželek a dítě. Záleží, jakého byl vyznání. Takže jdu to okno zase otevřít a po městě rozlepit plakáty se ztraceným pavoukem. Ještěže jsem si ho stihla vyfotit. Vypadal nějak takhle, neviděli jste ho?
PS Pavouka jsem nevyhnala na mráz, tento příběh se odehrál už v červenci. A protože mě u toho nikdo neviděl a já nechci, aby se na tento hrdinský akt velkorysosti zapomnělo, píšu to sem.
PPS Tento článek neobsahuje žádný penis, což je nejspíš důvod, proč se mu nedostalo tolik pozornosti. Příští tedy bude zase s penisem.