Únava. Fakt strašná. Taková ta únava, kdy motivace vstát z postele a žít se pohybuje v záporných hodnotách, ale umřít nechceš, protože to se taky najednou jeví jako moc práce. S tímhle se poslední dobou probouzím každý ráno bez ohledu na to, kolik hodin jsem v noci naspala. Je nedělní dopoledne po deseti hodinách spánku. Pocitově pondělí brzo ráno po třech. Lezu z postele, v hlavě si srovnávám to-do list. Navlíknu si jednu ponožku, což mě vyčerpá natolik že na další hodinu usínám. S druhou ponožkou oblečenou pak začínám pomalu plnit, co jsem si předsevzala, zatímco se sebou vedu vnitřní dialog.
„Vstaň. Napij se. Jdi se vyčůrat. Jo… Budeš muset koupit toaletní papír. Umej si ruce. Zapij si prášky. Asi by bylo dobrý se najíst.“
„Nic tu není.“
„Asi by bylo dobrý jít něco koupit.“
„NEJDU! Chci spát. Třeba by bylo taky dobrý jít ještě na chvíli do postele. Co? Jen asi tak dalších patnáct let.“
„Máš hlad. A taky potřebuješ toaleťák.“
„No tak já jdu.“
„Vem si klíče. Jednu botu… Ty klíče. Druhou botu. KLÍČE!“
„Nojofurt.“
Vylezu do mlhy před barákem a hlouček u dveří stojících dělníků se rozprchne. Pravděpodobně si myslí, že začala zombie apokalypsa. My tady na Blbounovi víme, že zombie apokalypsy není třeba se obávat, ale dělníci zřejmě Blbouna nečtou, takže mě nejspíš za rohem hromadně umlátí lopatama. Ne, že by mi to dnes bylo nějak protivný. Na veškerý pocity jsem totiž stejnak moc unavená. Ploužím se odevzdaně na smrt za rohem a přemýšlím, jak se té únavy zbavit. Protože jestli mě těma lopatama neumlátí, budu muset odpoledne pracovat.A to by mě, kdybych nebyla na veškerý pocity moc unavená, poměrně obtěžovalo.
Říká se, že když tělu něco chybí, řekne si o to. Když na něco má člověk hroznou chuť, pravděpodobně to obsahuje živiny, kterých má zrovna nedostatek. Já teď už jen musím přijít na to, jaký živiny obsahuje celodenní ležení na písečný pláži na Krétě a cpaní se musakou.
Musaka je výborný jídlo, o kterým jsem před dvěma lety přísahala, že už ho nikdy v životě vařit nebudu. Moje tělo mi teď říká, že nutně potřebuje slunce a musaku. Já tělu zas říkám, jestli se neposralo. Celej den totiž prší a příprava musaky trvá tři a půl hodiny. Nechci, díky. Jsem unavená a jsem v krámě jen proto, abych si koupila instantní polívku a toaleťák.
Přepínám na autopilota a vyrážím mezi regály. Ale jako žádnej spěch, že jo. Provádím něco, co připomíná chůzi, přičemž mě předbíhají i neživé předměty a než vložím poslední náhodnou položku z regálu do košíku, ty ostatní v něm už mají po datu spotřeby. O tři dny později dorazím k pokladně, vykládám zboží na pás bleskovou rychlostí lenochoda na zpomalených záběrech a pokladní začíná markovat. Zarazí se u česneku, že prý vypadá plesnivě. Omluvně se na ní podívám a pravím, že jsem si toho nevšimla. Což bylo zřejmě způsobeno tím, že jsem si především ani nevšimla, že kupuju česnek. Ale očividně jsem ho na něco chtěla, takže bez česneku neodejdu. Slibuju prodavačce, že ho doběhnu vyměnit a za vteřinku se vrátím.
V zádech mě pálí pohledy lidí ve frontě za mnou. Vybíhám sprintem k regálu se zeleninou, beru česnek bez plísně. Běžím zpátky. Běžím a připadám mi to jako nekonečně dlouho. Pořád běžím a Forrest Gump odněkud obdivně tleská. Přeskakuju kočárek. Přeskakuju něčí košík. Beru tyč, přeskakuju regál s alkoholem. Kam vlastně běžim? Jo aha, k pokladně. Dobíhám celá udejchaná, házim na sebe konfety, někdo za rohem bouchnul šampaňský. Podávám prodavačce česnek, lidem ve frontě narostly vlasy o dobrých 20 centimetrů. Po mém příchodu si přestávají prohlížet svůj čelní lalok a oči se jim vrací do přirozený pozice. Zaplatím, hrábnu do tašky pro lahev zelenýho čaje (já si koupila zelenej čaj?) a na jeden zátah ho vypiju, zatímco rozdávám autrogramy.
Pak si moje tělo uvědomí, že je vlastně smrtelně unavený, a zase zapíná zombie mode. Domů se vracím jinou ulicí, čímž přechytračím dělníky, který na mě číhají za rohem s lopatou. Dnes nezemřu!
Po dalších třech dnech putování 500 metrů dlouhou ulicí za sebou zavírám dveře. Jsem doma. Z tašky vytahuju vše, co je potřeba k přípravě musaky. A doufám, že se z toho tříhodinovýho stání u plotny neposeru, protože TEN TOALEŤÁK JSEM SAMOZŘEJMĚ ZAPOMNĚLA!
Jo a do musaky se česnek nedává.
Jdu najít ty dělníky s lopatou.