Málo se to ví, ale náplní mojí práce je občas odlepit zadek z kancelářský židle a vydat se do míst, odkud ostatní s křikem utíkají, nebo se to o nich aspoň říká. Čímž nemyslím kluby na Žižkově, klece se lvy v zoo, kuchyni Ládi Hrušky ani podobný no-go zóny, ale místa, kde pokud vás někdo přepadne, znásilní a posléze na vás sešle neštovice, bude to buď duch, bílá paní, mimozemšťan nebo nějakej podobnej uprchlík, kterej v tomhle světě nemá trvalý bydliště, takže velmi pravděpodobně ani neplatí daně a bylo by třeba na něj kleknout.
Nedávno, nebo spíš vlastně docela dávno, v předaleké galaxii, nebo spíš kdesi mezi lesy v Orlických horách po třech přestupech a šesti hodinách na cestě jsem prověřovala zvěsti o tom, že tam straší. Krom toho, že se na tamním kopečku za vesnicí projevuje jakási gravitační anomálie, lze kolem kostela ve vesnici potkat pár děsivých bytostí, například létajícího hada, přízračnýho černýho psa s ohnivýma očima, ducha bezhlavýho chlápka a možná dokonce i nějakého toho voliče SPD. Jak se později ukázalo, nic z toho není tak děsivý a strastiplný jako cesta tam a zpět. Tu vražednou trasu za Prahu do hor jsem navíc musela absolvovat během jediného říjnového dne. V dešti. V mrazu. Sama. O hladu. Bosa. A bez kondomů. Už mě litujete?
Fajn, bosa jsem úplně nebyla, protože přípravu na podobný akce nikdy nepodceňuju, vzala jsem si kromě naprosto exaktních měřících přístrojů v podobě lahve s vodou a křišťálový koule, který mi nějakým způsobem měly pomoct ověřit existenci oné gravitační anomálie, taky plátěný baleríny, což je ideální obuv na podzimní vysokohorský výšlap za deštivého dne. Logicky to tedy zas takovej rozdíl nedělá a klidně můžu pro dramatickej efekt prohlašovat, že jsem byla bosa, že jo.
Abych vysvětlila, proč jsem se na tu strastiplnou pouť o celkem šesti přestupech a deseti hodinách na cestě vydala. Začíná to tím, že vlastní dopravní prostředek nemám a neřídím, protože se znám. Nejsem terorista ani Olga Hepnarová, takže najíždění do lidí autem není zrovna můj oblíbenej způsob, jak si zpestřit den. Většinou taky potřebuju dojet dál než do první zatáčky, a přitom nedokážu uřídit ani kufr na kolečkách (což mě přivádí k myšlence, že v budoucnosti budu jako důchodce nakupující v Kauflandu dost namydlená), přepravuju se z bodu A do bodu G výhradně hromadnou dopravou. Jenže do mýho bodu G je cesta zdlouhavá, nepřehledná a plná nejistot (bod G jako gravitační anomálie, jasný? Nejsem přece žádný úchylný prase.).
„Já se z toho zítra fakt poseru!“ hřímala jsem předchozího večera při pohledu do jízdních řádů. A protože mám ráda, když mám pravdu, šla jsem povečeřet sklenici nakládaných feferonek (ok, tak možná prase jsem, ale fakt ne úchylný!).
Hřímání ani feferonky ovšem jízdní řády nepřepsaly a já se musela ráno o sedmé vydat na cestu.
Přesvědčení o tom, že mi zbývají poslední chvíle života, jsem nabyla už během druhého přestupu. Na nádraží mě tam uvítal lacině vypadající sexshop, ve kterém by si člověk s několika funkčními mozkovými buňkami nekoupil vibrátor ani na odhánění hmyzu. Ovšem třetí přestup, to byl jinej mejdan. Když jsem se zdřevěnělým, a díky stavu českých silnic slušně naklepaným zadkem (což bylo lepší než obvyklá masáž proti celulitidě), vypadla z autobusu, z obou stran mi nafackoval dotěrný mráz a pak se mi schoval do ponožek. Zbývající hodinu času jsem se, jako většina živých tvorů, rozhodla zabít hledáním potravy a toalet. Od stánku s hamburgery bylo vidět na lidi procházející po náměstí, vzájemně se zdravili, jako by se tu snad všichni znali. Fuj.
Celá věc začínala nabírat obrátky, když přišel čas neodkladně najít toalety. Sice jsem se zatím neposrala, ale klidně bych se taky mohla počůrat. A to v tomhle mrazu fakt nechceš. Na něčem, co si ne zcela právem říkalo autobusové nádraží, střežil z nedalekého křoví vchod na dámy snědý mladík, kolem kterého bylo nutné se protáhnout a cestou u dveří do bezpečné vzdálenosti odhodit cigaretu, abych ho rozptýlila a mohla si užít trochu soukromí v kabince, která nejde ani pořádně zavřít, natož zamknout. Sotva jsem si stáhla kalhoty tak, aby mi zmrzla jen nezbytně velká část zadku, všimla jsem si, že stojím na hromádce mrtvých včel, zatímco v míse pode mnou se topí další. Z toho jsem usoudila, že mladík v křoví u vchodu ve skutečnosti nestřežil jen záchodky, ale s nimi i intergalaktickou bránu do paralelního světa, který je tvořen výhradně zápletkami z hororů, pročež na mě za 10 vteřin vlítne Candyman a narve mi svůj hák do mýho obnaženýho… oka. Mimochodem, už jste se někdy zkoušeli vyprázdnit, zatímco vás upřeně a vyčítavě sledovaly oči tonoucích včel, na který se právě chystáte vymočit, zatímco stojíte na hromádce jejich mrtvých kamarádů a okýnkem nad váma se už jistě dere brutální sériovej vrah v norkovém kožichu? Já to zkusila za vás a moc to nejde.
Tímto považuji tradiční vyměšovací tabu, které je jedním ze stěžejních témat mých blogpostů, za prolomené. Můžeme tedy přejít k zábavnějším věcem. Už je skoro na čase, protože mám za sebou skoro pět tisíc znaků a zatím jsem stihla jen popojet autobusem a vyčůrat se.
Utekla jsem Candymanovi z háku, protáhla se kolem pokuřujícího strážce brány, kterého jsem v duchu pojmenovala Heimdal, a hrnula se po duhovém mostě z 50 odstínů šedi na nástupiště, který pro změnu střežili tři bezdomovci s rozbitými obličeji a mlsně si mě prohlíželi. Přeci jen jsem si na předchozím přestupu měla koupit ten bojovej vibrátor. Tehdy jsem si byla jistá, že vážně zemřu. Zachránil mě až příjezd čehosi, co si ne zcela právem říkalo autobus. Kdyby mi v tu chvíli někdo řekl, že je to dodávka, která unáší děti a prodává je na orgány, věřila bych tomu spíš. Dokonce uvnitř i děti byly. Ale ke mně si naštěstí přisedla silně komunikativní zmatená dáma ještě silněji navoněná parfémem eau de Marlboro na kupce hnoje.
Ráda bych řekla, že tohle byla ta třešnička na mém cestovatelském želatinovém dortu, ale nebyla. Nebyl to ani fakt, že jsem cílovou stanici přejela o dobrý dvě zastávky, protože dodávka, která unáší dětí, zjevně nehlásí stanice, na což jsou Pražáci zvyklí, takže místo, kde se zrovna nacházíte, musíte jednoduše tipovat, nebo se zeptat zmatené dámy s parfémem eau de Marlboro na kupce hnoje, která vám posléze stejnak odpoví, že jsme právě přistáli na Honolulu. Dodávka mě nakonec vyvrhla kdesi v sousedství polární verze Mordoru, dva kilometry od místa, kam jsem měla původně namířeno, a nebe na mě zlomyslně spustilo déšť. Nicméně procházka na horském vzduchu ještě nikoho nezabila, že? Pokud tedy nejste Shiru, která musí v neznámých pustinách kráčet za temného říjnového dne. V dešti. V mrazu. Sama. O hladu. Bosa. A bez kondomů.
Za soustavného nadávání, že jsem měla zemřít už na záchodcích v Rychnově, abych nemusela umírat pomalou, chladnou a bolestivou smrtí tady, v dešti, v mrazu, sama, o hladu a tak dále, jsem došla do cíle. Leží přesně 11 766 kilometrů od Honolulu. Velmi exaktní metodou zvanou zrak jsem zhodnotila a změřila, že zmiňovanou gravitační anomálii lze podle všeho – stejně jako onen údajný kopeček – detekovat pouze za vhodných atmosférických podmínek, kdy vítr vane správným směrem, čímž nadzvedává podemletou silnici. Nebo co. Udělala jsem si do zápisníčku poznámku a s tím, že pokud tu neexistuje antigravitační kopeček, zřejmě tu nebude ani ta bílá paní, černý pes a bezhlavej sedlák, ale možná tu najdu aspoň voliče SPD, ale daleko radši bych spíš našla zastávku, odkud mě odveze dodávka s unesenými dětmi o kousek blíž k domovu.
Telefon s umírající baterkou (ano, všichni kolem mě toho dne umírali, jen ne já) mi oznámil, že mám projít vesnicí a na jejím konci si sednout na nehořící pařez. Za dvě hodinky prý kolem pojede černá volha se záclonkama a v ní lovci orgánů, který si brousí zuby na mojí lehce použitou ledvinu. Nebo autobus.
Ovšem při procházení vesnicí jsem si uvědomila, že toaletní brána do paralelního vesmíru z hororů byla jen jednosměrná, což vysvětlovalo, proč jsem opět ve scenérii, která se tváří, že se tu každým okamžikem spustí šílený krveprolití, protože jsem docela určitě buď v městečku duchů, nebo v osadě, kde žije skupina degenerátů, kteří se baví vražděním náhodných kolemjdoucích a následnou konzumací jejich masa. Tísnivá podzimní atmosféra, potemnělé nebe, chlad, mrholení a mlha líně se plazící jen pár centimetrů nad zemí, nikdy nevěští nic dobrýho, na to jsem viděla už příliš mnoho hororů, abych tu snad čekala romantickou komedii. Chalupy věru působí opuštěně, což ale rozhodně neznamená, že jde o rekreační budovy, kam majitelé jezdí jen o letních prázdninách, to ne. Naopak jde o důkaz, že se už půlka vesnice mezi sebou povraždila. Jen z několika komínů stoupá kouř, to si určitě těch pár přeživších vaří v kotli svoje sousedy se zelím. Nebo se šípkovou.
Uprostřed toho všeho, v místech, které dávají tušit autobusovou zastávku, přilepím zadek na mokrý pařez. Ze ztrouchnivělé věže kostela za mnou se ozývá pláč meluzíny. Nebo právě obětovaných nekřtěňátek, těžko říct. Z domku naproti, kterej tu zřejmě stál ještě dřív, než se na Zemi objevily jednobuněčný organismy, vyjde skrčená pravěká fosílie, odměřeně si mě prohlédne, odfrkne si a zase zmizí v potemnělé chalupě. Dle jejího výrazu soudím, že za chvíli vyběhne se vzduchovkou. Do napjatého ticha v dálce zavyje pes. Nebo tyrannosaurus rex, tady se fakt neodvažuju cokoliv odhadovat. Hromotluk opodál přestane na cirkulárce řezat dříví, nebo svou předchozí oběť právě vytaženou z mrazáku, otočí se a i on si mě poměří pohledem, jako by přemýšlel, jestli se mu do toho mrazáku taky ještě vejdu. Dle jeho výrazu soudím, že za chvíli vyběhne s nějakou chlapskou příruční zbraní a začne Orlickohorský masakr motorovou pilou.
Přísahám bohu, celá ta osada a pár tamních lidí, co jsem zatím potkala, působili tak strašně děsivě, že kdybych narazila na přízrak bezhlavýho sedláka s velkym černym psem, slušně se ho zeptám, jestli by nebyl tak zlatej a na tý zastávce nepočkal se mnou, protože se tam sama bojim.
Samozřejmě jsem nic z výše uvedeného pro dramatický efekt nezveličila. A protože píšu tyhle řádky, je zřejmý, že autobus nakonec přijel a dovezl mě domu živou. Nebo taky ne. Možná je za mě napsal někdo z tý osady, aby na ně nepadlo podezření, tady se fakt už nedá věřit ničemu…