O penisech a knihách

Knihy jsou fajn. Penisy sice taky, ale k těm se dostanu až později. Knihy jsou fajn… Když vejdete do knihkupectví, je to jako navštívi dealera, kterej vás, podobně jako jiní dealerové na Václaváku, obere do poslední koruny a zavede do úplně jiného světa. Do světa, který existuje jen ve vaší představivosti. Možná ještě neexistuje, ale pomohou vám ho vybudovat. Otevřou dveře ve vaší hlavě, o nichž jste dosud neměli ani tušení, a ukážou vám místa za nimi. Celý nový svět. To penisy občas taky, ale jejich čas ještě nenastal. Ještě mluvme o knihkupcích, převaděčích do světa fantazie, dealerech informací.

Knihkupectví jsou vlaková nádraží, kde si koupíte jízdenku někam, odkud se už nikdy úplně nevrátíte. To místo ve vás bude už na věky žít. A lidé, které cestou napříč stránkami potkáte, budou ve vaší hlavě vést rozhovory s těmi, které jste potkali jindy, jinde. Při zpáteční cestě do reality všedního dne dostanete na rozloučenou balíček emocí a na svačinu vyváženou dávku  informací všeho druhu. Osobně věřím, že i taková Kniha o čuráku člověka nějak informačně obohatí. V knihkupectví je jednoduše dohromady tolik informací, že kdyby ožila, byly by z nich ty nejinteligentnější bytosti světa. Jenže se podle toho zrovna moc nechovají…

Měla jsem plán, který ještě pořád neobsahoval penis, ale jen knihu, sbírku humorných novinových sloupků o všech problémech světa, možná i o penisech, ale to ještě nevím, protože jsem si ji zatím nepřečetla.

V momentě, kdy propluju dveřma do říše informací v knihkupectví na Pankráci, nahodím intelektuální výraz (pro případ, že by kolem byl nějaký penis) a zamířím sebejistě k regálu, který o sobě prohlašuje, že je světovou beletrií, protože tam, jak jsem si předem intelektuálně zjistila, by se daná položka měla nacházet. Měla…

Pokud jste už někdy byli v knihkupectví, a já věřím, že byli, určitě víte, že knihy na poličkách jsou řazeny podle jmen autorů. A jména autorů jsou řazena podle tajného kódu, který jsem ještě neprolomila, ale rozhodně to není abeceda. Přinejmenším ne ta, kterou jsem se učila ve škole, protože ta nezačíná písmenem U. A po písmenu U zpravidla nenásleduje D. Tím jsem se ovšem nenechala rozhodit a se stále intelektuálním výrazem jsem předstírala, že tomu rozumím, přičemž jsem chodila podél poliček sem a tam a hledala to proklaté M.

Můžete abecedu znát, jak dobře chcete, ale ve chvíli, kdy se ocitnete v tak matoucím prostředí, si ji budete odříkávat jako pitomci a přitom na prstech počítat, jak daleko od svého cíle můžete být. Opakovaně. A pohybujete přitom rty, což váš výraz intelektuála mění na výraz blbečka, který ani neumí abecedu. K! K, L, M… to musí být blízko! Bylo by, kdybych zrovna nestála na místě, kde po K následuje W.

V jednu chvíli moje oči zavadí o Afterdark. Ha! To je Murakami. Našla jsem M. Aspoň to tak v první chvíli vypadalo. Moje M musí být logicky kousek před ním. Jenže Murakami byl ve skutečnosti v obležení Béček z jedné strany a Káček z druhé, přičemž někde uprostřed jeho úctyhodnou sérii knih přerušovalo R. Asi aby si o sobě moc nemyslel nebo co.

Trvalo mi asi 25 minut, než jsem našla zbývající M, která si z nějakého důvodu nezasloužila být na stejné poličce jako Murakami. Moje kniha mezi nimi není. Usoudila jsem proto, že ji možná hledám ve špatné kategorii a logicky jsem se přesunula k výrazně menšímu regálu s nadpisem „HUMOR“. Našla jsem v ní věru pár humorů, což mě naplnilo pocitem, že jsem na správné stopě. A tak si u humoru opět opakuju abecedu a cítím, že mě můj intelektuální výraz docela opouští, což už příliš humorné není. Zákaznice u ženských románů, která vypadá, že tam svého autora hledá už od loňskýho jara, to vzdala, zhroutila se na podlahu a začala si zpívat „Abeceda, to je věda, bez ní se žít prostě nedá” od Dády. Naprosto jí rozumím.

Poličky s humorem jsou naplněné podle ještě komplikovanějšího kódu a autoři jsou roztroušeni tak trochu bez ohledu na jejich jména či nějaký systém. Navíc se humor místy prolíná s vedlejší poezií a mě už taky trochu hrabe. Začínám si broukat stejnou melodii jako paní na podlaze a do oka se mi dere tik.

Jak se ukázalo, ani v humoru se kniha, kterou hledám, neukrývá. Jdu tedy prozkoumat další menší regály a stolečky, které jsou občas označené a občas ne. Doporučujeme, nedoporučujeme, novinky, poslední kusy, náhodně vybrané knihy pro případ, že byste ještě nebyli dostatečně zmatení, a podobně. V mezičase jsem se ještě párkrát vrátila k humoru a světové beletrii, jestli se tam ta kniha náhodou zázračně neobjeví. Neobjevila.

Uvědomila jsem si, že k poražení nepřítele, kterým pro mě v tuto chvíli je kdokoliv, kdo ty knihy do regálů třídil, je nutné mu porozumět. A porozumět mu můžu, když poznám, kdo to je. Rozhodně to není nikdo s OCD. Ten by měl knížky seřazené podle abecedy, kterou známe všichni a byly by snad všechny pohromadě. Tady jsem naopak jeden titul našla celkem ve třech. Kdyby byly podle barev na přebalu, bylo by zřejmé, že autorem tohoto řazení je dítě nebo muž, kterému pomáhal jeho přítel. Kdyby měl knihy seřadit dospívající mladík, udělal by z nich v lepším případě mozaiku prsatý ženský a zbytek naházel na hromadu. V horším by na hromadě zůstalo všechno, co není porno.

A protože jsme pořád v knihkupectví, regály s pornem by označil cedulkou umění. Takhle se to vlastně s pornem v knihkupectví dělá běžně. Jsou to totiž „akty“. Nebo „metart“. Ve skutečnosti je to pořád porno, jen s lepším světlem a kompozicí. Takové to umění, kde se vám může přihodit, že pět minut stojíte před abstraktním obrázkem podivuhodných křivek a struktur, než si uvědomíte, že zíráte na metrovou vagínu nebo pravé varle.

Nic proti penisům, varlatům a vagínám. Podle mě jsou fajn a dají se s nimi dělat různé zábavné věci. Ale to není důvod dělat z nich umění, prokrista! Jsou tady k něčemu úplně jinému. Jak jsem řekla v úvodu, penisy jsou fajn. To ovšem obvykle nezahrnuje penisy na veřejnosti nebo dvoumetrový penis na fotografickém papíru za matným sklem v černém rámu. Penisy jsou fajn, když v soukromí dělají svou práci. Jestli vám, kluci, někdo tvrdil, že na velikosti záleží, tak mi věřte, že co je moc, je prostě moc a jakýkoliv pohlavní orgán, který velikostně přesahuje lidské standardy, mi způsobuje noční můry, ve kterých mě pronásledují obří penisy a stydké pysky, zatímco já jim nemůžu nikdy pořádně utéct, protože si zakopávám o prsa.

To už jsme ale spíš v galeriích než v knihkupectví. I tam ale z nějakého důvodu mívají reprodukční orgány své čestné místo. V umění. Ale ať už jsou sebelíp nasvícené, pořád jsou to penisy a vagíny a dalo by se debatovat, zda si sbírka fotek něčeho, co vypadá jako skalp gobliního obličeje převrácený naruby, zaslouží stát jen metr od sbírky básní největších světových umělců. Samozřejmě nejsem nijak obzvlášť prudérní a pokud jste vlastníkem výstavního penisu, moc vám ho přeju. Vidět ho ale v místě, kam jsem se přišla tvářit intelektuálně, mě přivádí do rozpaků.

Naštěstí vagín a penisů bylo v mém knihkupectví příliš málo na to, abych mohla tvrdit, že tam knihy skládal dospívající teenager. To, co jsem tam viděla, byla divná směsice chaosu a pořádku, ve kterém se nezorientuje nejspíš ani ten, kdo jej vytvořil. Takhle přesně si zřejmě někteří představují legendární ženskou logiku.  A to jsem dost v prdeli. Protože ač jsem žena, netroufla bych si s ženskou logikou jakkoliv bojovat nebo v ní hledat smysl. Ten nenajdu ani já, jedna z nejmíň logicky uvažujících žen, které kdy existovaly.

A teď, když už jsem stihla rovnoprávně urazit obě pohlaví a jejich údy, se můžu vrátit k tomu, jak jsem hledala knihu.

Od doby, kdy jsem tam vkročila uplynulo rovných 45 minut a já rezignovala na svou soběstačnost. Rozhodla jsem se oslovit někoho z personálu, nejlépe logicky ženu, která se očividně také ráda nechává hledat a dělá nedostupnou. Nakonec jsem jednu odchytila, pročež mi bylo řečeno, že hledaná sbírka novinových sloupků je „támhle vzadu v regálu“. Regál támhle vzadu nesl nadpis „Rodičovství a vztahy“. Už jsem sice byla obeznámena s (ne)pořádkem, na kterém tohle místo stojí a padá, přesto, přiznávám, jsem byla oním zjištěním nadmíru překvapena.

Najednou celá místnost zlověstně potemněla. Pomalu se blížím k regálu támhle vzadu, se kterým jsem nikdy nechtěla mít co do činění. Našlapuju pomalu a opatrně. V pozadí hraje znělka Akta X. Od ženských románů se ozývá usedavý pláč. Blížím se k regálu, jehož obsah je mi blízký asi jako trasy podmořských kabelů. V hlavě si tvořím plán popadnout knihu a z míst, kde nemám co pohledávat (a po pravdě ani ta kniha ne), zmizím a budu předstírat, že jsem tam nikdy nebyla (a ta kniha taky ne). Skoro by mi bylo příjemnější, kdyby ležela v poličce s uměleckými dvoumetrovými penisy.

Jenže kategorie Rodičovství a vztahy se mnou měla jiné plány. Pokud byly knihy nějak, jakkoliv, v ostatních žánrech řazeny, tady nebyly vůbec. Takže jsem na několik dlouhých minut uvízla před knihami o tom, jak mít děti, jak nebýt ve vztahu za krávu, jak k sobě přilákat vhodný penis i se zbytkem jeho majitele nebo jak rozeznat vhodného majitele penisu od běžných kokotů. Záda mi k tomu statečně kryla Esoterika a duchovno.

Bylo mi příjemněji, když jsem jen vypadala jako blbeček, co neumí abecedu. Teď, v sekci rodičovství a vztahy se slzami na krajíčku a obličejem zkrouceným v čirém zoufalství, jsem jistě působila taky jako blbeček a navíc jako holka, co zjistila, že už je příliš dlouho těhotná na to, aby se s tím dalo něco dělat, a o otci svého dítěte ví jen to, že měl pravděpodobně penis. Bylo jasné, že dnes už žádného intelektuála nesbalím. Ale aspoň jsem našla tu sbírku, která tam nemá co dělat. Asi ji tam dali za trest.

Mimochodem, už jsem ji dočetla. Chtěla bych si koupit nějakou další knihu, ale…