Rok 2020 je naprosto fenomenálně na hovno, o tom není pochyb. Na druhou stranu je ale třeba přiznat, že jde o ideální prostředí pro začínající novináře. Letos totiž nejde udělat nic blbě. Stačí, aby takový reportér nováček vylezt z baráku a rozhlédl se. S nejvyšší pravděpodobností se stane svědkem výbuchu sopky, vzpoury strojů, útoku cizokrajných kobylek, mimozemský invaze nebo aspoň člověka vedle něj trefí šlak. Letos nejde nemít o čem informovat. A když už se fakt nic zvláštního neděje, odstartuje z pražskýho hlaváku žlutej expres do Chorvatska a světová žurnalistika je zachráněna.

Ještě vloni byly věci docela jinak. Člověk se musel pro dobrý námět vydávat i do míst zcela neobvyklých a na skutečnýho sólokapra s bramborovým salátem se čekalo třeba celý roky. Proto bych v tento jubilejní den, který určitě značí výročí něčeho historicky významného, připomněla událost, od níž uplynulo celých 579 dnů, tedy 1 rok, 7 měsíců a 1 den, což je číslo, které sice nic neznamená, ale mohlo by.

V době, kdy pro reportáž nestačilo jen vyklonit se z okna a nahrát na Facebook, jak se hroutí svět, jsem odešla na záchod. Ne, že bych snad předtím nebo potom nechodila několikrát denně, ale toho dne, někdy před 50 025 600 vteřinami, což taky nic neznamená, ale mohlo by, jsem odešla na záchod, ze kterýho málem nebylo návratu. A celý svět mohl v přímém přenosu sledovat dramatický boj odehrávající se za zavřenými dveřmi. Číst →

Upřímně, kdy jste si naposledy vzali pastelky a nakreslili někomu obrázek? Jen tak, pro radost. Když jsme byli děti bylo to strašně jednoduchý. Pokud má dítě někoho rádo, chvíli si něco šmidlá u stolu, pak mu strčí do ruky obrázek a tím považuje celou věc za uzavřenou. Kdovíproč jsme tenhle něžnej způsob vyznání citů nechali za dveřma mateřský školy.

“Moje” dálkově adoptovaný dítě, který, dá-li Bůh, si jednoho dne splní sen a stane se doktorkou, mi poslalo dva obrázky. Tak jsem si říkala, že mu toto gesto oplatím a nakreslím něco tematicky motivačního. To mě napadlo v pátek večer. O dva dny později, s křečí v dlaních a naprosto zabitym víkendem, jsem si vyčerpaná vlezla do vany a cítila, že nutně potřebuju aspoň týdenní wellness dovolenou. Nakreslila jsem totiž obrázek, což je něco podobnýho jako šichta v uhelném dole.  Přemýšlím, kdy se vlastně kreslení obrázků stalo tak strašně komplikovaným… Číst →

Člověk může připadat, že je zdravej jak řípa. Pak ale potká internet, kterej ho během chvilky přesvědčí, že má všechny choroby světa a do konce života mu odhadem zbývá tak deset vteřin. A protože se to píše na internetu, je to zaručeně pravda, žejo.

Přesně z toho důvodu jsem během jednoho nedávnýho týdne vyhledávala a nakupovala diagnostický testy takovýho charakteru, že jestli si někdo přijde bufetit k nám do popelnic, nabude přesvědčení, že tu vedeme nízkorozpočtovej levnej bordel, nebo se odsud do všech obcí s funkční hromadnou dopravou přinejmenším distribuují ty jehly nakažený všemožnýma chorobama, který se podle řetězových mailů na sedačkách objevujou nejmíň dvakrát do roka.

Ve skutečnosti za všechno může Google. Bordel sice nemáme, ale zato máme internet a ten rozdíl kolikrát přestává být vidět. A když máte internet a není vám dobře, tak se zeptáte Googlu, co s tím. Načež Vám Google odpoví, že s tím už nic neuděláte, protože máte rakovinu v posledním stádiu, syfilis, ebolu, mor a choleru a zítra zemřete. Vy víte, že to není pravda, ale Google je tak urputně vytrvalej, že vás přesvědčí o opaku a o hodinu později už si vybíráte rakev a sepisujete své oblíbené písně, jako kdyby záleželo na tom, jakou barvu ta bedna bude mít nebo co kde budou hrát, až budete mrtvý. Číst →

Když jsem napsala O penisech a knihách, stal se z toho bleskově nejčtenější článek na blogu, zatímco můj hrdinský kousek s pavoukem upadl v zapomnění. Zřejmě proto, že ani jeden z nás neměl viditelný penis. Rozhodla jsem se tedy dnes přitlačit, protože jste si o to vyloženě řekli. Můj další příspěvek bude o píchání. Od té osudové příhody před dvěma lety totiž píchám hodně a často. Někdy i do zadku. Přitom to celý začalo tak nevinně, jako každý jiný píchání, procházkou po lese.

Vlastně to spíš začalo tím, že mě bolelo oko, pročež jsem dospěla k závěru, že na vině je můj monitor v práci, kterej někdo zřejmě našel na skládce. Před třiceti lety. A pak mi ho postavil v kanclu na stůl. Jako jediné východisko se mi jevilo vzdálit se od monitoru a svýmu pravýmu oku napsat třístránkovou omluvu.  Digitální abstinenci jsem zahájila celodenním výletem do kopců a lesů, aby mě k tomu oku nakonec bolely i nohy. Moje oko zřejmě nebylo pobytem v přírodě příliš nadšeno. Rozhodlo se totiž, že kromě 50 odstínů zeleně tu není nic k vidění, a vypnulo se. Takže jsem z toho kopce zase slezla a vzala oko i zbytek sebe na výlet na pohotovost v nejmenované nemocnici.

Pečlivě jsem tam vylíčila, co mě trápí. Pan doktor se mi dlouze zadíval do oka a začal psát moje symptomy do vyhledávače na Seznamu, což mě pochopitelně naplnilo bezmeznou důvěrou v jeho odborné dovednosti. Protože líná huba, holý neštěstí a když něco nevíš, tak si to vygoogluj na Seznamu, žejo. Mohl to ale docela dobře hledat taky na Zpovědnici nebo poslat dotaz na Mimibazar, takže z toho Seznam nakonec vychází ještě dobře. Ale na rozdíl od Googlu, kterej má na všechno odpověď, a to takovou, že máte rakovinu v posledním stádiu, syfilis, ebolu, mor a choleru a do konce života vám zbývá tak deset vteřin, Seznam asi odpověď neměl. Číst →

Včera jsem se začetla do sbírky sloupků, jejíž autorka tvrdí, že dva z nejúspěšnějších článků, co kdy napsala, byly o jejích vlasech. V rámci snah o zvýšení čtenosti blogu dnes vynechám penisy a pokusím se vám říct něco o vlasech.

Mám vlasy. Pravidelně si je češu, myju si je šampónem a kromě toho na ně používám ještě celou řadu vlasových přípravků. Ale popravdě řečeno, jsou moje vlasy jinak docela na hovno. Vím to nejen proto, že když se podívám do zrcadla, vidím, že jsou fakt docela na hovno, ale i proto, že je to napsaný po celý mojí koupelně, takže to musí být pravda. Číst →

Podařilo se mi rozbít skleněnou poklici na pánev, na což jsem pohotově zareagovala tak, že jsem si půl roku poté zašla pro novou. A jak už tomu málokdy bývá, v domácích potřebách jsem si vzpomněla (třikrát sláva mýmu mozku, obvykle si totiž vzpomene až po akci), že potřebuju taky nový mačkátko na česnek.

Prý se tomu odborně říká lis, ale u nás doma to vždycky bylo mačkátko, což zní daleko přátelštěji a míň nebezpečně. Lis totiž budí dojem, že dokáže zabít i člověka sedícího uvnitř obrněnýho transporéru v atomovym krytu, zatímco mačkátko se se svým majitelem skamarádí a příležitostně ho pevně obejme a něžně pomačká, protože nerado vidí, když člověk brečí, přestože je to třeba jen od předchozího krájení cibule, při kterym si sice uřízl půl prstu, ale stejnak brečel už předtím, protože cibule, hladomor v Africe, teroristi a tak. Číst →

Pavouk. Černej, chlupatej a jen o něco menší než kolo od traktoru (fakt!). Takovej pavouk mi seděl dneska ráno ve vaně, čímž mě vesmír jasně trestal za to, že jsem se pokoušela vstát příliš brzy a ještě si chtěla dát studenou sprchu, aby se neopakovala situace ze včerejška, kdy jsem sice taky vstala v půl osmý, ale neprozíravě začala den snídaní, což mě vyčerpalo natolik, že jsem se vzápětí svalila na postel a vzbudila se v jednu odpoledne.

Té kosmické péče o můj dostatek spánku si sice vážím, ale pokud se vesmír domníval, že když uvidím ve vaně pavouka, zapomenu na sprchu a vrátím se poklidně do postele, kde budu až do pozdních odpoledních hodin předstírat, že to není můj problém a ať si to vyřeší někdo jinej, zřejmě mu naprosto přeskočilo. Možná v celém multiversu nekonečných možností existuje paralelní svět, ve kterém bych s vědomím, že o dvoje dveře dál ve vaně sedí něco, co tam rozhodně sedět nemá, byla schopná v klidu a míru spát, dokud se neprobudí spolubydlící a nevypořádá se s tím sama. Ovšem svět, v němž se právě nacházíme, to rozhodně není. A ještě jednou zdůrazňuju to “možná”, protože mám podezření, že ani mnohovesmír se svými nekonečnými možnostmi není všemocnej, a řekněme si upřímně, scénář, ve kterym mi pavouk ve vaně nevadí, se za jednu z hypotetických možností snad ani považovat nedá. Číst →

Knihy jsou fajn. Penisy sice taky, ale k těm se dostanu až později. Knihy jsou fajn… Když vejdete do knihkupectví, je to jako navštívi dealera, kterej vás, podobně jako jiní dealerové na Václaváku, obere do poslední koruny a zavede do úplně jiného světa. Do světa, který existuje jen ve vaší představivosti. Možná ještě neexistuje, ale pomohou vám ho vybudovat. Otevřou dveře ve vaší hlavě, o nichž jste dosud neměli ani tušení, a ukážou vám místa za nimi. Celý nový svět. To penisy občas taky, ale jejich čas ještě nenastal. Ještě mluvme o knihkupcích, převaděčích do světa fantazie, dealerech informací.

Knihkupectví jsou vlaková nádraží, kde si koupíte jízdenku někam, odkud se už nikdy úplně nevrátíte. To místo ve vás bude už na věky žít. A lidé, které cestou napříč stránkami potkáte, budou ve vaší hlavě vést rozhovory s těmi, které jste potkali jindy, jinde. Při zpáteční cestě do reality všedního dne dostanete na rozloučenou balíček emocí a na svačinu vyváženou dávku  informací všeho druhu. Osobně věřím, že i taková Kniha o čuráku člověka nějak informačně obohatí. V knihkupectví je jednoduše dohromady tolik informací, že kdyby ožila, byly by z nich ty nejinteligentnější bytosti světa. Jenže se podle toho zrovna moc nechovají… Číst →

Málo se to ví, ale náplní mojí práce je občas odlepit zadek z kancelářský židle a vydat se do míst, odkud ostatní s křikem utíkají, nebo se to o nich aspoň říká. Čímž nemyslím kluby na Žižkově, klece se lvy v zoo, kuchyni Ládi Hrušky ani podobný no-go zóny, ale místa, kde pokud vás někdo přepadne, znásilní a posléze na vás sešle neštovice, bude to buď duch, bílá paní, mimozemšťan nebo nějakej podobnej uprchlík, kterej v tomhle světě nemá trvalý bydliště, takže velmi pravděpodobně ani neplatí daně a bylo by třeba na něj kleknout.

Nedávno, nebo spíš vlastně docela dávno, v předaleké galaxii, nebo spíš kdesi mezi lesy v Orlických horách po třech přestupech a šesti hodinách na cestě jsem prověřovala zvěsti o tom, že tam straší. Krom toho, že se na tamním kopečku za vesnicí projevuje jakási gravitační anomálie, lze kolem kostela ve vesnici potkat pár děsivých bytostí, například létajícího hada, přízračnýho černýho psa s ohnivýma očima, ducha bezhlavýho chlápka a možná dokonce i nějakého toho voliče SPD. Jak se později ukázalo, nic z toho není tak děsivý a strastiplný jako cesta tam a zpět. Tu vražednou trasu za Prahu do hor jsem navíc musela absolvovat během jediného říjnového dne. V dešti. V mrazu. Sama. O hladu. Bosa. A bez kondomů. Už mě litujete? Číst →